Noze promiň ano, duši promiň ne?

Jeden můj kamarád má takový zajímavý postoj – nepoužívá slovo promiň. Tedy... nepoužívá ho v závažnějších životních situacích, například když někoho zraní něčím, co řekne, něčím, co udělá, nebo co naopak neudělá, ačkoliv to třeba udělat měl.
V situacích nedůležitých mu toto slovo nečiní žádné problémy, o čemž jsem se přesvědčila včera, kdy mi šlápl na nohu. Kromě hvězdného úsměvu mi věnoval také omluvu. (Noha přestala bolet v půl vteřině.)
Protože si tohohle člověka hodně vážím, ale zároveň pokládám za důležité se umět omluvit, strávila jsem dost času přemýšlením, co může někoho vést k rozhodnutí vypustit ze svého slovníku takové zásadní slovo.
Myslím si, že když člověk udělá něco, co udělat neměl, je dobré říct promiň, aby – i když už to většinou nejde vrátit zpátky – ukázal, že si to uvědomil, že ho to mrzí a že se bude snažit, aby se to už neopakovalo. Jediné slovo – a dopad činu nebo slov může být mnohem měkčí.
Ovšem někteří lidé považují vyslovení slova „promiň“ za pokrytecké – a možná to tak někdy doopravdy je. Vždycky je tady možnost omluvy, myslí si mnozí a jdou přes mrtvoly a přes rameno hází jedno promiň za druhým, protože je to omlouvá hlavně před sebou samotnými. Jenomže to je jako s vírou v Boha (vždycky můžu uvěřit a zbavit se tak svých hříchů), jako s dietou (můžu začít hubnout od zítřka), jako s partnerstvím (na vztah a zodpovědnost je času dost, až budu mít kariéru, až si užiju života...)...
Další hledisko: je pravdou, že někdy uděláme tomu druhému něco, co bychom oba raději zapomněli, o čem máme pocit, že by se nemělo víc rozmazávat, a to dokonce ani omluvou. Cítíme sami, že to toho druhého mrzí, a když začne o svém provinění mluvit, cítíme se hloupě a trapně...
Takže jaký je závěr?
Myslím si, že nikdo nemůžeme spolehlivě odhadnout, co se děje druhým v hlavě nebo duši, nemůžeme vědět, jestli naše omluva způsobí rozpaky, nebo naopak útěchu. A protože útěcha je důležitější a rozpaky lepší než cokoliv nedořešeného, „promiň“ bych ze slovníku raději nevypouštěla.