Z doučování:

Epos o Gilgamešovi napsal (kromě svých dalších románů) Homér.
Básnířka Sapfó zase psala dívčí romány, například Anakreon.
Epos vypadá asi jako román, je to prostě text.
Nejznámějším antickým básníkem byl Oscar Wilde. Napsal například Illis nebo Odysseu.
První samostatný český (resp. československý) stát vznikl v roce 1949.
Němčina u nás byla před národním obrozením používána jen a pouze z toho důvodu, že to lidem připadalo vznešené.

Proč si do hlavy hustím všechny ty vědomosti, proč zápasím s epistemologickými texty, proč čtu jak o život literárněteoretické studie a morduju se s výkladem básní... to mi najednou nějak není jasné.

Stonáníčko

V neděli jsem se dorachtala do Brna polomrtvá. V žaludku zaplněném pouze čajem výhružně šplouchalo a vrčelo, střeva tančila polku. Kdyby alespoň jeden z našich dvou teploměrů fungoval, možná bych si naměřila i teplotu.
"Uáááá," hekla jsem po vstupu do bytu.
"Uch kchh uh," zakašlal mi Hrnča v ústrety. Z obavy před nákazou jsem dostala pusu na tvář, a to ještě z dálky. Dále jsem dostala do jedné ruky rohlík, do druhé hrnek s čajem a přísný zákaz vstupu do kuchyně.
A tak začalo naše synchronizované stonání. Varná konev strhla rekord, koš se plnil pytlíky čaje, nádobí se vrstvilo a pavouk se spouštěl po zácloně. Totální anarchii doplnilo divoce rostoucí avokádo, které se konečně po zimě probralo a během tří týdnů vyhnalo třiceticentimetrový kmínek.
Do školy jsem nakonec šla jenom ve středu na jedinou hodinu. Z mého pondělního referátu nebylo nic a z úterního volejbalu už vůbec. Byl to velmi smutný příběh. Hrnča vytrvale chrchlal od počítače, kde se snažil dotvořit seminárku, a já jsem funěla v peřinách.
Ačkoliv normálně Petra musím vždycky po příchodu z venku odeslat do koupelny, aby si umyl ruce, teď se snažil situaci nepodcenit a šudlal si je antibakteriálním mýdlem skoro pokaždé, co se ke mně přiblížil. Na jeho obranu musím přiznat, že můj virus byl (je) extrémně úporný a že rozhodně není o co stát.
Ale stejně pro mě byla zábavná představa, jak mí průjmonosní bacilové přeskakují z mých prstů na jeho hrnek čaje a s výkřikem "je náš!" buší svými malými pěstičkami do jeho žaludečních stěn a radostně hopsají v jeho střevech.
Postupně Hrnča přestal kašlat a já už se cítím skoro normálně, pokud nesním něco tučného, něco většího, něco hutného... vlastně něco jiného než rohlík a čaj, hm. Ale jednou to ty malé potvůrky přece musí přestat bavit.
A tak se zatím nechávám unášet představou, co všecko sním, až budu zdravá, a čekám, až to přijde: Kafíčko. Nejtučnější jogurt, jaký seženu. Špičku s vaječným likérem. Kus celozrnného chleba s jihočeským máslem. Knedlíčky se zelím. Tatranku. Eh...