Bože?

Přála bych si, aby za mnou přišel Bůh. Sedl by si vedle mě, objal by mě a usmíval by se a já bych věděla, věděla bych, že je všechno tak, jak být má.

Nejdřív bych jen seděla a dívala bych se mu do tváře, protože tvář Stvořitele byla dřív než tvář samotné Země, dřív než cokoliv... Pak bych možná tiše plakala, snad úlevou, že opravdu existuje a že se mu mohu odevzdat. A pak bych se ptala. Měla bych spoustu otázek.

Proč si nerozumíme? Proč se usmíváme a ve skutečnosti kdesi v sobě křičíme o pomoc? Proč máme strach z lidí kolem sebe? Proč jim nedůvěřujeme? Proč důvěra přichází až jako poslední? Proč neumíme říct, co doopravdy chceme? Proč se někdy zlobíme i na lidi, kteří nám jsou těmi nejbližšími? Proč některé věci nedovedeme odpustit? Proč měníme své názory z minuty na minutu? Proč nedokážeme naše malé osobní problémy vidět v porovnání s problémy světa? Proč se hádáme se svou matkou? Proč milujeme ty, kteří nám to neoplácejí, a odmítáme ty, kteří nás milují?

Bůh je nekonečně dobrý, takže by mi s úsměvem odpověděl na všechny mé proč a já bych mohla v klidu spát. Jenomže... můj pokoj je stále prázdný. A moje srdce taky. A tak mě asi čeká bezesná noc.