Ve čtvrtek úderem 17.hodiny ukončila jsem první polovinu svého studia. (Tedy studia, jehož cílem je bakalářský titul, co bude potom, není ještě známo.) Opouštěla jsem pracovnu doktora Němce a v ruce jsem svírala podepsaný index. Zázrak se stal, uspěla jsem. Dokonce jsem uspěla výborně.
Jenomže...
Jenomže včera jsem opět nasedla do špatného vlaku a nebýt včasného zásahu spolucestujících, byla bych odjela kdovíkam. Možná by z toho byla i mezinárodní ostuda, neboť když jsem onen nesprávný vagón opouštěla, všimla jsem si značky EC. Opravdu nevím, co by si ve Vídni počali se zmatenou Sukupovou, i kdyby jim před nosem mávala deseti podepsanými indexy. Vzhledem k tomu, že německy umím pouze ichšprechenzidojč, ichlíbedich a aufridrzen, mohla by to být docela legrace.
Když jsem byla malá, myslela jsem si, že se dá cestovat po mracích. Nechápala jsem, nač jsou letadla, když stačí nasednout na oblak a ten člověka odveze... Jediný důvod, který ospravedlňoval lidskou ignoraci těchto báječných dopravních prostředků, jsem viděla v tom, že mrak nemá volant. Proto by se mohlo lehko stát, že z cesty do New Yorku by se stal výlet do Kremlu. Ale lidi by se aspoň naučili improvizovat. Platit desetidolarovkou za molokó, rogálik a jábloko a potom přesvědčit policii, že opravdu nejste mafie, ale pouze větrem zavátý turista s původním cílem v USA, to by mohla být docela dobrá bojová hra.
Přemýšlím, kam bych se chtěla podívat. Kam bych chtěla, aby mě mraky zanesly. Napadá mě čínská zeď, Singapour, Nový Zéland, Sydney, Velký Kaňon, Grónsko, Island, Sibiř, švédské fjordy, Aljaška, Patagonie a Díllí. A hlavy lidí, aspoň některých, a zejména potom mužských.
Hm.
Jenomže když ony ty obláčky nemají volant, tak asi nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat