sobota 3. února 2007

V 48 hodinách

Včera jsem byla na pohřbu už svému druhému spolužákovi. Bylo to dost silné kafe a připadalo mi, že moje hlava se proměnila v míchačku ne na beton, ale na úvahy... úvahy někdy dost šílené, ale – jak jsem se přesvědčila včera – ne nereálné. Abych se v tom neplácala sama, položila jsem několika lidem následující otázku:

Představ si, že se odněkud dozvíš, že ti zbývá 48 hodin života. Jak tyhle poslední 2 dny strávíš?

J.B.: Se svojí rodinou, miláčkem a přáteli – udělala bych nějakou párty, takže asi 48 hodin v lihu :)

J.S.: První den bych dělala všechno, co je zakázané, nebo co konvence, strach či stud nedovolil. Ten druhý bych udělala velkou párty, kam bych pozvala všechny, které mám ráda, a rozloučila se ve velkém stylu!

M.C.: Hm... s Tebou? :) Je těžké říct, co bych dělal. To by se asi zjistilo až v tu chvíli. Ale nemyslím, že by to byly dva hezké dny – vzhledem k tomu, co by po nich následovalo.

Z.K.: Vybrala bych peníze, co mám, nakoupila zákusky a špekáčky a pozvala všechny lidičky ke klubovně, tam bychom opékali, hráli na kytaru a v noci by byl ohňostroj a druhý den ráno bych požádala Tomáše o ruku a hned si ho vzala, abych si splnila svůj možná trapný, ale pro mě důležitý sen o svatbě a bílých šatech, byla bych krásná a pak bych chtěla umřít Tomášovi v náručí, na můj pohřeb bych pak chtěla, aby kluci šli v krojích...

M.K.: Představ si, že ani nevím, já věřím, že taková situace mě nemůže potkat, a kdyby, tak bych asi udělal věc, kterou jsem nikdy neudělal.

B.Č.: Konečně dopletu tu vínovou čepici, ještě jednou si půjdu zaplavat, zavolám každému člověku, který je pro mě důležitý a pak vypustím ze svého kouzelného bublifuku bublinu s přáním, aby to nebyla pravda.

L.K.: ...utratím všecky úspory, se všema se rozloučím dárkem, aby na mě nezapomněli. První den bych udělala rozlučku s přáteli a druhý den bych strávila jen s Martinem...

L.S.: Nejspíš bych se zkontaktovala se všemi lidmi, kteří pro mě něco znamenají, a řekla bych jim, co pro mě znamenají, co mi dali a tak, vyznala bych lásku všem klukům, do kterých jsem kdy byla zamilovaná, jedla bych všechno, co jím málo nebo vůbec, protože mi to nepřipadá zdravé nebo vhodné pro linii, chtěla bych se s někým z těch kluků nebo s někým jiným pomilovat a chtěla bych, aby u toho bylo co nejvíc světla, abych si to užila všemi smysly... no a pak bych se asi modlila a šla bych na Žlutavský kopec a naposledy pohlédla na svět jako na dlani.

I.M.: Asi bych si je šel užít. Pod tím slovem se toho dá představit hodně. Rozloučil bych se nejmíň s rodinou. A rozhodně bych nechtěl, aby byl kvůli mně někdo smutný. Čekání na smrt je hrozné, ale nejhorší je, když smrt překvapí a ty nestihneš udělat nic. A kdo ví, co přijde po smrti? Třeba je to jako výlet někam, odkud se nikomu nechce vracet.

P.P.: Úplně normálně. Protože bych nevěřil, že za dva dny přijde smrt.

T.Š.: 48 hodin? To je hrozně málo času. Když o tom přemýšlím, své sny bych uskutečnit nestihla. Možná bych si pro ty 2 dny měla stanovit jiné cíle. Říct těm, které mám ráda, že je mám ráda, vrátit knížky do knihovny, sepsat závěť... Je toho hodně, co bych chtěla udělat, mám ale strach, že by z toho byla jen děsná honička.

3 komentáře:

Medvěd řekl(a)...

to je nefer! copak odpovidam tak spatne, ze uz opet ma odpoved neni zverejnena??? :( PP

El řekl(a)...

Ty nejsi medvěd, ty jsi pako, fakt :o) Když jsi mi včera napsal, tak jsem už nebyla na netu, i bez tvé připomínky bych to připsala dneska...

Gabrielka řekl(a)...

Pisu az ted, ale prece jen. Ja vim presne, co bych udelala a myslim, ze vsem ostatnim by se to pri vete "mate dva dny zivota" stalo taky...zblaznila bych se...a pak bych mohla treba nasednout na bublinu z bublifuku a nikomu by to nevadilo. A me nejmín.