Moje úchylečka :o)

Folklór. Pro většinu lidí divné slovo s neznámým obsahem, které většinou asociuje babiččino tranzistorové rádia a z něj se linoucí uječenou dechovku.

Pro hrstku zasvěcených ale znamená cosi, co rozechvívá srdce a podivuhodným způsobem spojuje s tradicemi generací dávno zapomenutých, ale přesto živých v písničkách, krojích, slovech; cosi, co tvoří most do minulosti a připomíná dubové stoly, šindelové střechy, hliněné podlahy a opravdovost v lidských srdcích.

V písničkách, jejichž autoři nikdy nebyli požádáni o podpis na pupík a přece tvořili hodnotněji než mnozí zdatní „autogramisté“, najdete všecko důležité a závažné, co lidský život přináší.

Lásku k životu... „Kdybych věděl, kde zahynu, zapálil bych tu dědinu. Zapálil bych Liptál, Lhotu, nechodil bych na robotu...“

Válku: „Už je, milunká, už je zle, už mám pútečko na noze, už mám pútečko, moje srdéčko, na noze. Vezmi, milunká, dva nože, rozřež pútečko na noze, rozřež pútečko, moje srdéčko, na noze...“

Mileneckou lásku: „Ej, toč sa, dívča, toč sa, a já sa budu dívat, ej jak sa mě zalúbíš, budu k vám chodívat... Ej, chodívaj, chodívaj, ej, mé srdénko věrné, ej, budu ti otvírat okénečko skelné... Ej, okénečko skelné, ej, dvérka malované, ej, chodívaj, chodívaj, mé srdénko věrné...“

Sex: „Ani já, ani ty robit nebudzeme, šedněme do kočár, vozit sa budzeme. Na jednej posteli robili, co chceli, zrobili dzěvčatko, eště chlapca chceli.“

Humor: „Na Pulčinách jarmark byl, ja můj bože, kdo tam byl, byl tam Kubík s Kubíčkú, kúpili si opičku...“

Trochu drsná krása, prostý smutek a nejčistší, nahé emoce. Miluju folklór.