Dnes ráno jsem se vzbudila několik minut před budíkem… asi za deset půl šesté. Tyhle minuty miluju a nenávidím… Díváte se na hodiny každou minutku nebo dvě, mezitím upadáte do kraťoučkého mikrospánku, za víčky víří útržky snů a vy cítíte jedinou touhu: aby se čas zastavil a vy nemuseli vstávat. Znáte tyhle pocity?
Choulíte se pod dekou jak zajíc v brázdě, tulíte se sami k sobě a pomalounku se probouzíte, napadá vás, co budete tenhle den dělat a koho potkáte nebo koho byste chtěli potkat…
Ani dnes se budík neporouchal (toužím po tom asi už deset let) a přesně v půl šesté mě vybídl k vykročení do nového dne. Ležela jsem ve tmě a poslouchala kapky deště dopadající na okenní parapet. Déšť bude určitě studený… taky bych mohla třeba dneska zaspat… přednášku si přece potom opíšu… Svůdné myšlenky. Pak jsem si ale vzpomněla minimálně na jeden budík, který zvonil o patnáct minut dřív než ten můj, a viděla jsem, jak jeho majitel v momentě, kdy já přemýšlím, zda zaspat, nebo nezaspat, polyká rohlík ke snídani a vytahuje z garáže kolo. Navíc prý několikeré probouzení není zdravé, protože to vyčerpává a mate organismus. A tak jsem nakonec vstala taky. Déšť byl studený, ale měla jsem ze sebe dobrý pocit :o)
Druhou věcí je, že ten docent, kvůli kterému se nás před aulou sešlo třicet, zaspal doopravdy a nepřišel se nám ani omluvit.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat