Podle pokynů mé oborové koordinátorky jsem dneska před devátou odevzdaně přišla do školy a byla jsem opravdu zvědavá, co se bude dít. Rozvrhy jsem našla hned - výjimečná situace! :)
Systém studia tady je poněkud rigidní: studenti dostávají každý semestr pevně stanovený rozvrh pro svůj obor a není možné s tím hýbat ani není možné si předměty vybrat dle své vůle - vysoká škola tak určitým způsobem pokračuje v kolejích základního vzdělávání. Čtení od osmi, psaní v devět, počítání v půl jedenácté, oběd, fonetika ve dvě, morfologie ve čtyři, syntax na závěr. Máte práci? Máte kroužky? Máte smůlu.
Pro mě je situace ovšem trochu jiná - já si můžu vybrat v podstatě cokoliv. Ve svém vlastním zájmu nejlépe něco spojené s literaturou, protože na rozdíl od Plovdivu se v Brně všecko dost hrotí.
Zatím na sto procent budu mít předměty slovanská literatura se druhým a česká literatura se třetím ročníkem. Kolik je za co kreditů, to tady ale nikdo neví. Ani učitelé, ani studenti. Začínám mít podezření, že kdybych si jich do learning agreementu napsala libovolný počet, nikdo na to nikdy nepřijde.
V rozvrhu pro druhý ročník jsem zjistila, že slovanská literatura se učí dnes od devíti v učebně 7 C 3. Byla to hloupá a začátečnická chyba, že jsem to četla jako sedm-cé-tři. To se pak člověk může divit, že o takovém místě nikdo nikdy neslyšel. Po předlouhém domlouvání (božíčku, já musím být tak srandovní, když koktám bulharsky!) mě jedna studentka poučila, že to je sedma-seminarna-zala. C.3. je azbukou psaná zkratka pro místnost...
Zřejmě nikdy nevyřeším záhadu, proč je tahle místnost ve třetím patře, ačkoliv by měla být dle svého čísla v přízemí (ve třetím patře mají všechny další učebny předčíslí 3). Nicméně přes veškeré komplikace jsem na výuku dorazila pouze s patnáctiminutovým zpožděním.
Sotva jsem usedla do lavice, pokusila se učitelka zadat mi referát. "Az ne sem ot Bulgárija... posle trjabva da govorja s vy," začala jsem se snažit. Učitelka se naštěstí projevila dost inteligentně - nezačala se mě na nic vyptávat, a prostě počkala, až jsem za ní po hodině přišla. A - jupí - umí česky, (byla, chudinka, celá nervózní a omlouvala se, že dlouho nemluvila, že dělá chyby) a chtěla mi dát své osobní telofonní číslo, prý kdybych něco potřebovala, a dvakrát mi potřásla rukou.
Jsem zvědavá na zítřek. :)
Systém studia tady je poněkud rigidní: studenti dostávají každý semestr pevně stanovený rozvrh pro svůj obor a není možné s tím hýbat ani není možné si předměty vybrat dle své vůle - vysoká škola tak určitým způsobem pokračuje v kolejích základního vzdělávání. Čtení od osmi, psaní v devět, počítání v půl jedenácté, oběd, fonetika ve dvě, morfologie ve čtyři, syntax na závěr. Máte práci? Máte kroužky? Máte smůlu.
Pro mě je situace ovšem trochu jiná - já si můžu vybrat v podstatě cokoliv. Ve svém vlastním zájmu nejlépe něco spojené s literaturou, protože na rozdíl od Plovdivu se v Brně všecko dost hrotí.
Zatím na sto procent budu mít předměty slovanská literatura se druhým a česká literatura se třetím ročníkem. Kolik je za co kreditů, to tady ale nikdo neví. Ani učitelé, ani studenti. Začínám mít podezření, že kdybych si jich do learning agreementu napsala libovolný počet, nikdo na to nikdy nepřijde.
V rozvrhu pro druhý ročník jsem zjistila, že slovanská literatura se učí dnes od devíti v učebně 7 C 3. Byla to hloupá a začátečnická chyba, že jsem to četla jako sedm-cé-tři. To se pak člověk může divit, že o takovém místě nikdo nikdy neslyšel. Po předlouhém domlouvání (božíčku, já musím být tak srandovní, když koktám bulharsky!) mě jedna studentka poučila, že to je sedma-seminarna-zala. C.3. je azbukou psaná zkratka pro místnost...
Zřejmě nikdy nevyřeším záhadu, proč je tahle místnost ve třetím patře, ačkoliv by měla být dle svého čísla v přízemí (ve třetím patře mají všechny další učebny předčíslí 3). Nicméně přes veškeré komplikace jsem na výuku dorazila pouze s patnáctiminutovým zpožděním.
Sotva jsem usedla do lavice, pokusila se učitelka zadat mi referát. "Az ne sem ot Bulgárija... posle trjabva da govorja s vy," začala jsem se snažit. Učitelka se naštěstí projevila dost inteligentně - nezačala se mě na nic vyptávat, a prostě počkala, až jsem za ní po hodině přišla. A - jupí - umí česky, (byla, chudinka, celá nervózní a omlouvala se, že dlouho nemluvila, že dělá chyby) a chtěla mi dát své osobní telofonní číslo, prý kdybych něco potřebovala, a dvakrát mi potřásla rukou.
Jsem zvědavá na zítřek. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat