Posledního září, tedy včera, jsem jako poslední z naší party opustila Čajku 1. Skoro to vypadalo, že si s pěti Poláky pronajmeme za fakt dobré peníze domek v centru, ale nakonec couvli s tím, že ušetřené prachy radši prokalí. A tak jsem sbalila svoje saky paky a téměř s dojetím jsem opustila svůj krásný a komfortní pokoj, abych se následně nastěhovala do oné pověstné Čajky 2. Ovšem nebylo to tak jednoduché.
Když jsem dovlekla svůj kufr na recepci a ukázala jsem paní svoje papíry, spustila na mě vodopád slov a hrozně u toho mávala rukama. Nerozuměla jsem jí ani slovo, ale naštěstí šel kolem zrovna nějaký kluk, který uměl trochu anglicky a který mi vysvětlil, že dneska se nastěhovat nemůžu a že mám přijít zítra v osm ráno. "Ale já nemám kde spát!" bránila jsem se. Kluk to přeložil, ženská se zamyslela a pak mi řekla, ať jdu zatím na pokoj číslo 113. Když jsem stála přede dveřmi, zpoza kterých se ozývaly hlasy a smích, vzpomněla jsem si na strýce Balouna (jsem váš strýc Baloun, mám vás rád a budu u vás bydlet) a taky na strýce Pepina (který přijel na čtrnáct dní a zůstal celý život). Zaklepala jsem. Otevřela nějaká holčina. "Ahoj, já jsem Linda a mám tu dneska spát," pravila jsem anglicky. Holka tiše zírala a mně se chtělo hrozně smát. Ukázalo se, že tam ale není žádná volná postel, tak mě odlifrovali na pokoj naproti. "Ahoj, já jsem Linda a budu tady spát," opakovala jsem podruhé, a i když to byl opakovaný vtip, pořád to bylo dost směšné a pořád jsem myslela na strýce Balouna.
Byl to pokoj obývaný dvěma Polkami, které byly celkem přátelské a dost rychle pokoj uzpůsobily pro tři osoby. A taky mi ukázaly, kde je záchod.
Vážení, vy všichni, kdo máte doma normální porcelánový sedací záchodeček, běžte a hluboce se před ním pokloňte. Na celém patře Čajky byly tři turecké záchody, a to pro všecky studenty dohromady. První záchod byl zaplavený žlutou tekutinou. V druhé otevřené kabince stál kluk a čural. Třetí kabinka byla zamčená. Celá rudá jsem počkala venku na chodbě a když kluk odešel, šla jsem do oné prostřední. Vykonala jsem potřebu, spláchla... a voda vyšplíchla asi metr do výšky a následně zaplavila celou kabinku, jejíž dveře se otvíraly dovnitř, takže jsem neměla šanci utéct.
Večer jsem se vrátila kolem půl dvanácté. Celou budovou duněla muzika a na náš pokoj pořád klepali kluci a nechápali, že opravdu nechceme jít na párty na třetím patře. Polky je zdařile ignorovaly, prý si taky zvyknu... Když jsem v noci šla na záchod, podařilo se mi utéct z kabinky dřív, než mě to tam osprchovalo, ale zato jsem si ukopla palec o zákeřný pěticentimetrový schůdek naprosto nelogicky umístěný uprostřed chodbičky.
A tak jsem se rozhodla využít nabídku Kasii, abych se zkusila nastěhovat k ní na medicínské koleje (její španělská spolubydlící to tady po týdnu zabalila). Pro dva pokoje je tam jedna koupelna a taky internet. Dneska jsem si na univerzitě zařídila potřebné papíry (trvalo to 4 hodiny) a zítra mi je tady, doufám, schválí. Přestěhovala jsem se ale už dnes, protože jinak bych musela zaplatit za říjen na Čajce 2. Během stěhování mi upadlo kolečko na kufru, bylo asi padesát stupňů a pot mi stékal úplně všude, ale zvládla jsem to, a když mi zítra dovolí tady bydlet, tak si na to otevřu snad i víno.
Když jsem dovlekla svůj kufr na recepci a ukázala jsem paní svoje papíry, spustila na mě vodopád slov a hrozně u toho mávala rukama. Nerozuměla jsem jí ani slovo, ale naštěstí šel kolem zrovna nějaký kluk, který uměl trochu anglicky a který mi vysvětlil, že dneska se nastěhovat nemůžu a že mám přijít zítra v osm ráno. "Ale já nemám kde spát!" bránila jsem se. Kluk to přeložil, ženská se zamyslela a pak mi řekla, ať jdu zatím na pokoj číslo 113. Když jsem stála přede dveřmi, zpoza kterých se ozývaly hlasy a smích, vzpomněla jsem si na strýce Balouna (jsem váš strýc Baloun, mám vás rád a budu u vás bydlet) a taky na strýce Pepina (který přijel na čtrnáct dní a zůstal celý život). Zaklepala jsem. Otevřela nějaká holčina. "Ahoj, já jsem Linda a mám tu dneska spát," pravila jsem anglicky. Holka tiše zírala a mně se chtělo hrozně smát. Ukázalo se, že tam ale není žádná volná postel, tak mě odlifrovali na pokoj naproti. "Ahoj, já jsem Linda a budu tady spát," opakovala jsem podruhé, a i když to byl opakovaný vtip, pořád to bylo dost směšné a pořád jsem myslela na strýce Balouna.
Byl to pokoj obývaný dvěma Polkami, které byly celkem přátelské a dost rychle pokoj uzpůsobily pro tři osoby. A taky mi ukázaly, kde je záchod.
Vážení, vy všichni, kdo máte doma normální porcelánový sedací záchodeček, běžte a hluboce se před ním pokloňte. Na celém patře Čajky byly tři turecké záchody, a to pro všecky studenty dohromady. První záchod byl zaplavený žlutou tekutinou. V druhé otevřené kabince stál kluk a čural. Třetí kabinka byla zamčená. Celá rudá jsem počkala venku na chodbě a když kluk odešel, šla jsem do oné prostřední. Vykonala jsem potřebu, spláchla... a voda vyšplíchla asi metr do výšky a následně zaplavila celou kabinku, jejíž dveře se otvíraly dovnitř, takže jsem neměla šanci utéct.
Večer jsem se vrátila kolem půl dvanácté. Celou budovou duněla muzika a na náš pokoj pořád klepali kluci a nechápali, že opravdu nechceme jít na párty na třetím patře. Polky je zdařile ignorovaly, prý si taky zvyknu... Když jsem v noci šla na záchod, podařilo se mi utéct z kabinky dřív, než mě to tam osprchovalo, ale zato jsem si ukopla palec o zákeřný pěticentimetrový schůdek naprosto nelogicky umístěný uprostřed chodbičky.
A tak jsem se rozhodla využít nabídku Kasii, abych se zkusila nastěhovat k ní na medicínské koleje (její španělská spolubydlící to tady po týdnu zabalila). Pro dva pokoje je tam jedna koupelna a taky internet. Dneska jsem si na univerzitě zařídila potřebné papíry (trvalo to 4 hodiny) a zítra mi je tady, doufám, schválí. Přestěhovala jsem se ale už dnes, protože jinak bych musela zaplatit za říjen na Čajce 2. Během stěhování mi upadlo kolečko na kufru, bylo asi padesát stupňů a pot mi stékal úplně všude, ale zvládla jsem to, a když mi zítra dovolí tady bydlet, tak si na to otevřu snad i víno.
Žádné komentáře:
Okomentovat