Na tento víkend pro nás univerzita připravila dvoudenní výlet do hor, nebo aspoň tak to bylo prezentováno v plánu, který jsme obdrželi první den ve škole. Jak je bulharským zvykem, neřekli nám k akci nic bližšího, takže jsem se zařídila podle toho, co bylo v rozvrhu napsáno - nabalila jsem se do hor. Krosna, spacák, svetr, bunda, sportovní oblečení.
Kdo mohl čekat, že se budeme celé dva dny vozit autobusem, spát v luxusních pokojích s koberci a večer že bude diskotéka... Nicméně pominu-li fakt, že jsem měla s sebou naprosto nevhodné věci, byl to moc pěkný víkend.
Vyrazili jsme z Plovdivu v sobotu ráno po mírných zmatcích, kdy nám jeden Bulhar řekl, že potřebujeme jídlo a vodu na celý den, a když se všichni vrátili z bufetu s bagetami, jiný Bulhar nám řekl, že nepotřebujeme prakticky nic, protože na jídlo někde zastavíme. Jenny přísně povytáhla obočí a řekla, že jako Němka by další zmatky nemusela přežít a ať se příště laskavě domluví líp.
Prvním cílem naší cesty byla thrácká pevnost Pepernikon. Než jsme k ní dojeli, což trvalo asi dvě hodiny, stihli Češi s Italem vypít dvě láhve rakije. Na pevnosti pak byli mírně rozverní a obveselovali celou naši výpravu pokusy lehnout si do starých hrobek nebo vykolejit naši průvodkyni dvojsmyslnými poznámkami. Zejména to druhé se jim dařilo velice dobře.
Než jsme dojeli - s přestávkou na jídlo a s přestávkou u jakéhosi kostela - do cíle, hoši vypili další dvě láhve. Tentokrát se jim podařilo strhnout i naše bulharské průvodce. A bylo to plodné pití, protože několik hodin na to se mi švarný Bulhar Nikolaj pochlubil, že ho kluci naučili česky. Na moje pobídnutí, ať tedy promluví, na mě vychrlil několik kouzelných českých úsloví, z nichž "Kdo brká a prdí, zdraví si tvrdí" patřilo k... nejméně zajímavým.
Spali jsme na studentských kolejích v městečku Smoljan. Poučeni zkušeností s našimi plovdivskými kolejemi vcházeli jsme do pokojů velice obezřetně očekávajíce šváby nebo vodu pršící ze stropu. Leč koleje nás maximálně překvapily. Na zemích byly koberce, všechno bylo čisté, postele se nepropadaly, všechna světla svítila a v rohu pokoje byla dokonce televize. Bohužel jsme si tohoto luxusu nestihli užít dlouho, neboť sotva jsme se podívali, kdo jak bydlí, lustry párkrát zablikaly a nejen celé koleje, ale celé město se ponořilo do hluboké tmy. Večeřeli jsme v romantickém svitu mobilních telefonů a přemýšleli jsme, kde se dají v sobotu večer sehnat svíčky. Nicméně asi po půldruhé hodině se elektrika znova rozběhla a my jsme vyrazili do města na pivo. V hospůdce hrála tradiční muzika a naši průvodci nás začali učit své bulharské kolové tance. Brzo s námi začala hopsat celá hospoda, dupali jsme si po nohách a kapal z nás pot, ale byla to sranda.
Dnes dopoledne jsme navštívili planetárium. Nevím, jestli to byl dobrý nápad - po prořáděné noci skoro všichni do pěti minut vytuhli. Já jsem byla vzhůru a snažila jsem se porozumět bulharskému výkladu o vzniku naší sluneční soustavy, ale bohužel mluvili moc rychle a někde přede mnou celou přednášku brečelo dítě, takže jsem to nakonec vzdala a užívala jsem si akorát romantiky pod hvězdnou oblohou.
Nakonec jsme viděli klášter v městečku Bačkovo. Bylo tam moc lidí, málo místa a spíš mě to zklamalo, ale možná bude fajn jet se tam podívat třeba v prosinci, protože to je v horách a zima by mohla ta kvanta návštěvníků odradit.
Zítra začíná poslední týden jazykového kurzu a třetí týden mého pobytu tady. Utíká to nějak rychle :) Na rajčeti jsou nové fotky!
Kdo mohl čekat, že se budeme celé dva dny vozit autobusem, spát v luxusních pokojích s koberci a večer že bude diskotéka... Nicméně pominu-li fakt, že jsem měla s sebou naprosto nevhodné věci, byl to moc pěkný víkend.
Vyrazili jsme z Plovdivu v sobotu ráno po mírných zmatcích, kdy nám jeden Bulhar řekl, že potřebujeme jídlo a vodu na celý den, a když se všichni vrátili z bufetu s bagetami, jiný Bulhar nám řekl, že nepotřebujeme prakticky nic, protože na jídlo někde zastavíme. Jenny přísně povytáhla obočí a řekla, že jako Němka by další zmatky nemusela přežít a ať se příště laskavě domluví líp.
Prvním cílem naší cesty byla thrácká pevnost Pepernikon. Než jsme k ní dojeli, což trvalo asi dvě hodiny, stihli Češi s Italem vypít dvě láhve rakije. Na pevnosti pak byli mírně rozverní a obveselovali celou naši výpravu pokusy lehnout si do starých hrobek nebo vykolejit naši průvodkyni dvojsmyslnými poznámkami. Zejména to druhé se jim dařilo velice dobře.
Než jsme dojeli - s přestávkou na jídlo a s přestávkou u jakéhosi kostela - do cíle, hoši vypili další dvě láhve. Tentokrát se jim podařilo strhnout i naše bulharské průvodce. A bylo to plodné pití, protože několik hodin na to se mi švarný Bulhar Nikolaj pochlubil, že ho kluci naučili česky. Na moje pobídnutí, ať tedy promluví, na mě vychrlil několik kouzelných českých úsloví, z nichž "Kdo brká a prdí, zdraví si tvrdí" patřilo k... nejméně zajímavým.
Spali jsme na studentských kolejích v městečku Smoljan. Poučeni zkušeností s našimi plovdivskými kolejemi vcházeli jsme do pokojů velice obezřetně očekávajíce šváby nebo vodu pršící ze stropu. Leč koleje nás maximálně překvapily. Na zemích byly koberce, všechno bylo čisté, postele se nepropadaly, všechna světla svítila a v rohu pokoje byla dokonce televize. Bohužel jsme si tohoto luxusu nestihli užít dlouho, neboť sotva jsme se podívali, kdo jak bydlí, lustry párkrát zablikaly a nejen celé koleje, ale celé město se ponořilo do hluboké tmy. Večeřeli jsme v romantickém svitu mobilních telefonů a přemýšleli jsme, kde se dají v sobotu večer sehnat svíčky. Nicméně asi po půldruhé hodině se elektrika znova rozběhla a my jsme vyrazili do města na pivo. V hospůdce hrála tradiční muzika a naši průvodci nás začali učit své bulharské kolové tance. Brzo s námi začala hopsat celá hospoda, dupali jsme si po nohách a kapal z nás pot, ale byla to sranda.
Dnes dopoledne jsme navštívili planetárium. Nevím, jestli to byl dobrý nápad - po prořáděné noci skoro všichni do pěti minut vytuhli. Já jsem byla vzhůru a snažila jsem se porozumět bulharskému výkladu o vzniku naší sluneční soustavy, ale bohužel mluvili moc rychle a někde přede mnou celou přednášku brečelo dítě, takže jsem to nakonec vzdala a užívala jsem si akorát romantiky pod hvězdnou oblohou.
Nakonec jsme viděli klášter v městečku Bačkovo. Bylo tam moc lidí, málo místa a spíš mě to zklamalo, ale možná bude fajn jet se tam podívat třeba v prosinci, protože to je v horách a zima by mohla ta kvanta návštěvníků odradit.
Zítra začíná poslední týden jazykového kurzu a třetí týden mého pobytu tady. Utíká to nějak rychle :) Na rajčeti jsou nové fotky!
Žádné komentáře:
Okomentovat