Internet na kolejích se začátkem semestru definitivně skončil. Jediná možnost, jak být online, je vzít si počítač do kavárny a tady, v oblacích kouře (neboť tady kouří úplně všichni a úplně všude) a v dunění taneční muziky vyřídit svoje maily a další záležitosti. Samozřejmě pokud internet nepadá, což se stává asi tak každou půlhodinu na tři minuty.
V neděli jsem zkoušela najít internet venku před kolejemi. Jediné, co jsem tam ulovila, byl turecký student Alí, který se mnou s velkým odhodláním navázal hovor. Bohužel uměl anglicky asi jako já bulharsky, takže to bylo spíš mávání rukama a nohama než plynulá konverzace.
Nicméně ukázal mi fotky z domova - jeho rodina se živí pěstováním vinné révy a vývozem vinných artiklů. Zažila jsem velké rozpaky, když mě pozval na pokoj s tím, že musím ochutnat, co si dovezl z domova - nevěděla jsem vůbec, co znamená v turecké kultuře, když chlapec pozve dívku na pokoj... Ukázalo se však, že jeho záměry byly opravdu nevinné, protože zatímco jsem nervózně postávala u dveří, vytasil pětilitrovou láhev rozinek, nasypal jich do talíře asi tak půl kila a srdečně mě pobízel, ať ochutnám. Když jsem mu řekla, že to znám, hrozně se divil, a když jsem mu řekla, že moje rodina pěstuje víno taky, divil se ještě víc. Tak mám na kolejích prvního domorodého kamaráda.
Škola je čím dál náročnější. Každý den nám přibývá asi tak 200 nových slovíček a minimálně tři gramatické jevy, takže se každý den musím aspoň hodinu nebo hodinu a půl učit. Ital Fabio pár dnů vypadal, že se oběsí, ale nakonec to vyřešil tak, že začal randit s jednou slečnou z Bosny, což považuji za mnohem lepší nápad.
Pomalu se sžívám s místní šílenou kulturou. Například jsem se naučila chodit na červenou. Auta totiž jezdí na veškeré barvy, takže přejít ulici je otázka odvahy a rychlosti. Zvykám si na otřesnou menzu a vděčně vzpomínám na všechny lahůdky, které mi moje maminka a Petr doma vařili. Postrádám bolestně český chleba, ale užívám si zdejší výbornou kávu. A jsem čím dál optimističtější, protože tady se opravdu nic neřeší a nic jiného než užívání života nemá smysl :)
V neděli jsem zkoušela najít internet venku před kolejemi. Jediné, co jsem tam ulovila, byl turecký student Alí, který se mnou s velkým odhodláním navázal hovor. Bohužel uměl anglicky asi jako já bulharsky, takže to bylo spíš mávání rukama a nohama než plynulá konverzace.
Nicméně ukázal mi fotky z domova - jeho rodina se živí pěstováním vinné révy a vývozem vinných artiklů. Zažila jsem velké rozpaky, když mě pozval na pokoj s tím, že musím ochutnat, co si dovezl z domova - nevěděla jsem vůbec, co znamená v turecké kultuře, když chlapec pozve dívku na pokoj... Ukázalo se však, že jeho záměry byly opravdu nevinné, protože zatímco jsem nervózně postávala u dveří, vytasil pětilitrovou láhev rozinek, nasypal jich do talíře asi tak půl kila a srdečně mě pobízel, ať ochutnám. Když jsem mu řekla, že to znám, hrozně se divil, a když jsem mu řekla, že moje rodina pěstuje víno taky, divil se ještě víc. Tak mám na kolejích prvního domorodého kamaráda.
Škola je čím dál náročnější. Každý den nám přibývá asi tak 200 nových slovíček a minimálně tři gramatické jevy, takže se každý den musím aspoň hodinu nebo hodinu a půl učit. Ital Fabio pár dnů vypadal, že se oběsí, ale nakonec to vyřešil tak, že začal randit s jednou slečnou z Bosny, což považuji za mnohem lepší nápad.
Pomalu se sžívám s místní šílenou kulturou. Například jsem se naučila chodit na červenou. Auta totiž jezdí na veškeré barvy, takže přejít ulici je otázka odvahy a rychlosti. Zvykám si na otřesnou menzu a vděčně vzpomínám na všechny lahůdky, které mi moje maminka a Petr doma vařili. Postrádám bolestně český chleba, ale užívám si zdejší výbornou kávu. A jsem čím dál optimističtější, protože tady se opravdu nic neřeší a nic jiného než užívání života nemá smysl :)
1 komentář:
:) tak vesele užívej ;)
a chleba tu na tebe určo počká!! ;)
Okomentovat