Zážitky z Cejlu

Šla jsem si na pavlačák pro Moničku, mou romskou žákyňku. Zatímco se oblíkala a balila „kabelu“, začali se mnou konverzovat dva klučinové. Nejprve chtěli mermomocí se mnou a Monikou na doučování. Nevím, co si představovali, že tam děláme, pochybuju, že by tak toužili po čtení a psaní. Pak mi ten jeden nechtě dupnul na nohu. „Au!“ zavyla jsem a když se k ničemu neměl, vyjádřila jsem názor, že by se mohl omluvit. Chlapeček se na mne drze podíval a dupnul mi na nohu znova – tentokrát cíleně. Prudce jsem ho odstrčila a pro případ dalšího útoku jsem mu slíbila pár facek.

Pak konečně došla Monika. Jenomže ještě než jsme opustily dvůr, otočila se a zavolala na „mamu“, aby jí hodila žvýkačky. Tento výkřik se stal příčinou rychlého a nemilého řetězce událostí.

Z třetího patra přiletěl balíček žvýkaček. Monika je rychle sebrala ze země a utíkala pryč. Příčinu jejího úprku jsem pochopila rychle – oba hošíci se s bojovným řevem rozběhli za ní, respektive za žvýkačkami. Došla jsem důstojným krokem před dům a spatřila jsem zmítající se změť hnědých rukou a nohou. Jekot sílil. „Nechte toho, to se nedělá!“ vykřikla jsem, ale už v momentě, kdy se mi slova tvořila v ústech, jsem věděla, že budou k ničemu. Zůstala jsem chvilku bezradně stát, pak jsem se neohroženě vrhla do řvoucího klubka – přece nebudu zdálky pozorovat, jak mi tlučou žačku!

Popadla jsem jednoho kluka a odtrhla jsem ho od Moniky. Druhý tím ale dostal víc místa pro nápřah, čehož za skandování „Dej sem žvýkačky“ okamžitě využil. Zkrátka a dobře – nestačila jsem na ně ani zdaleka a cítila jsem, jak moje autorita i důstojnost mizí kdesi za Svratkou a ještě dál. Nakonec situaci vyřešila Moniččina maminka, která začala na kluky svým vytrénovaným hlasem romsky řvát tak, že bych i já zalezla pod stůl, kdyby tam nějaký byl. Kluci konečně vypadli, Monika se otřepala a šly jsme.

Napadlo mě, že vlastně nevím, jestli chci být učitelka.