Jela jsem ze Zlína, když se do dveří trolejbusu vpotácel podivný chlápek. Sotva stál na nohou, jednak proto, že měl dvě berle, jednak proto, že byl silně pod vlivem alkoholu. Spíš upadl než se posadil na volné sedadlo, na berle si položil bradu a upřel pohled kamsi do dálky. Měl ošuntělou bundu a pytlovité rifle, zarostenou tvář a mastné vlasy. Fascinovaně jsem ho pozorovala – celou dobu se totiž usmíval.
Zatímco já jsem s mírnou hysterií četla šílenou knížku o evropské integraci, zatímco za mnou si dvě ženy navzájem stěžovaly na své manžely a děti, zatímco přistupovali a vystupovali uhonění lidi jedoucí z práce... ten muž se usmíval. Občas zaostřil zrak na tři macaté paní, které seděly naproti němu, a pak se zase začal usmívat; snad mu připomínaly nějakou jeho milenku, manželku nebo možná matku. Fyzicky ve světě se mnou, psychicky ve světě svém a jenom svém. Zas mě to vyděsilo. Zas ta úvaha, že jsme vlastně pořád sami.
Žijeme všichni ve svém duševním světě, ve své vlastní kouli, a ta koule je jenom pro jednoho, nelze ji sdílet s jinou lidskou bytostí. Dokonalá samota. Běží mi z toho mráz po zádech.
Někteří lidé zvou do své koule transcendentální bytosti; Boha, Alláha, Dia, Manitoua a další. Jiní utápí samotu v alkoholu stejně jako ten usmívající se pán. Někteří lidé zahrnují partnera zničujícím zbožňováním, jež přináší iluzi sdílení světa. Jiní píšou knihy nebo aspoň na blog a vtělují do písmenek obrazy svého světa. Někteří kombinují více způsobů. Ha.
Ironií by ovšem bylo, kdyby i fyzický svět byl jenom fantazií uvnitř mojí koule; v noci mi připadají skutečné sny, ve dne pozemský svět; čemu lze věřit?
Ajajaj. Zas jsem se do těch myšlenek zamotala. A to všecko ten pán s berlemi.
Žádné komentáře:
Okomentovat