neděle 25. února 2007

Mise Kalafuna 2007

Napajedla jsou městečko malé a nenápadné, ale skauti tady žijí opravdu akceschopní. Druhý ročník závodu pro rovery a rangers oficiálně vypukl v pátek 23.2.07 v 19 hodin. Sešlo se nás celkem 13 soutěžících – 4 skupiny. Z toho Otrokovice měly v ohni dvě želízka (tým Méďův: Medvěd, já, Gonzáles a Jifík. Liščí „Víííííí“ tým: Zuzka, Tomáš, Ivo, John), dál závodili skauti ze Zlína a ještě jeden tým, myslím, že domácí, ale jistá si nejsem, protože to na mě bylo moc nových tváří a málo času na jejich poznání.

Kolem osmé hodiny po nějakých hrách na seznámení jsme byli zavoláni do místnosti, kde kolem dlouhého stolu čekaly židle, tmu prosvětlovalo pouhých několik svíček a tajuplnou atmosféru umocňovala dramatická hudba. Usedli jsme... a do místnosti vkráčeli... tři upíři! S bílými obličeji, v dlouhých černých hábitech a s důstojností odpovídající několika stům prožitých let. Připili jsme si krví (z černého rybízu) a já pochopila, že se z nás všech pro tuto noc stali upíři...

Byli jsme seznámeni se zadáním úkolu: do půlnoci musíme ve městě najít 5 stanovišť, splněním úkolu získat ingredience a dorazit na místo, kde dostaneme další pokyny. Ingredience byly třeba k umíchání lektvaru, díky kterému se z nás opět stanou lidé. Velká výzva, což?

V rámci upíří image jsme si namoučili obličeje a vyběhli do ulic usínajícího města. Aby to nebylo tak jednoduché, měli jsme za úkol vyhýbat se všem ostatním týmům, přičemž při vzájemném spatření a zvolání jejich jména jsme si mohli krást získané ingredience. Náš tým jsme pojmenovali Hoblíci (dle našeho heslo HOBLUJ!), druhý otrokovický tým hrdě nesl označení „Půl kila rezavých hřebíků“, ostatní družstva se jmenovala „Bez bab“ (holky jim onemocněly) a „Mrožovo oko“.

Úkoly nebyly moc složité, šlo spíš o rychlost a plížení mezi domy, čehož se zejména kluci zhostili s nadšením hodným Vinetoua, náčelníka apačů. V konečném stanovišti jsme dostali mapku a šifru s pokyny co dál. Mapám nerozumím, ale tahle mluvila jasně; křížek na místě známém jako Svatá voda byl výmluvný. A tak jsme mašírovali nocí, větrem a mrazem asi 7 km do lesa, kde u kapličky vyvěrá pramen a lidi se tam přes den cpou s kanystry. Cestu jsem klukům z(ne)příjemňovala mluvením a návrhy, jak udělat prezentaci našeho upířího rodu, což byl mimochodem další úkol kromě toho umíchat člověčí lektvar. A tak jsme po cestě fotili a vymýšleli nesmysly, smáli jsme se a mlčeli a jedli tatranky a já jsem si užívala bytí v noci venku s totální absencí strachu z násilníků, protože s těmahle klukama za sebou by si na mě netroufl ani Robin Hood. Zapomněla jsem poznamenat, že jsme po cestě museli použít věci, jež jsme si vybrali z nabízeného seznamu a které jsme nesli s sebou. Abych vás vyvedla z omylu, nešlo o nic praktického, rozhodně žádná deka nebo termoska s čajem, ale například česko-francouzský slovník, motyka, pivní tácek, plovací kruh či půl kila písku.

Nebudu to natahovat. Obřad naší proměny na člověka byl rychlý, jelikož zima byla tam u vody přímo nesnesitelná a alespoň já jsem se nemohla zbavit představy nekonečné cesty zpátky. Umíchali jsme odporně páchnoucí lektvar, symbolicky jsme si vytrhli upíří zuby štípačkami (taky byly na seznamu), nadopovali jsme se dalšími tatrankami a vydali se na cestu zpátky. Občas jsem měla pocit, že usnu při chůzi, bylo mi mírně blbě ze vší té čokolády, co jsem do sebe nacpala, trošku proti té túře protestovaly moje kyčle, ale zvládli jsme to všichni. V pět jsem uléhala do spacáku se super pocitem, že je ze mě zase člověk...

Nakonec náš hoblující tým vyhrál, ale šlo spíš o symbolickou výhru, snažili jsme se všichni a všichni jsme ze sebe vydali hodně. Prostě paráda :o)

1 komentář:

Méďa řekl(a)...

Kdybych to nezažil, tak by to znělo hodně zajímavě:):)