sobota 2. června 2007

Strach a touha

Slunce svítilo a spalovalo všechno živé; zamířila jsem raději kamsi do stínu a temna... a svět kolem mne se náhle změnil. Stromy a tráva a květiny, které tolik miluji, protože mi dávají život a já mohu dávat život jim, byly najednou pryč; vystřídalo je místo, jež mne děsilo. Celá vylekaná jsem se chtěla vrátit ven – raději slunce a horko než tohle... hrozivé a neznámé. Jenomže když jsem se rozlétla zpátky ke světlu, nešlo to; ucítila jsem prudkou bolest, která projela celým mým tělem. Znova a znova jsem zkoušela dostat se ven z té pasti a pokaždé jsem se jen udeřila; s počtem ran rostl můj strach.

Snad je východ jinde, snad jsem se jen zaslepená bolestí spletla... otočím se tedy a vydám se hledat jinou cestu. Jenomže nic kolem nepřipomíná život, jenž jsem před chvílí – nebo to bylo už včera? a bylo to vůbec? – opustila. Cizí pachy, zvláštní barvy a doznívající bolest mě matou.

Tohle místo je past a já mám strach, strach, strach, ochromuje mě a zbavuje schopnosti orientace. Jen najít cestu ven a znova vidět stromy a květiny a trávu...

Přede mnou se něco pohnulo... teď znova. Pohyb zprvu malý, teď však vidím, že nepřítel – v tomto místě nelze věřit, že něco může být přátelské – je obrovský. Musím uniknout, utéct do bezpečí... rozlétnu se ke světlu – a znova narazím na cosi, co nevidím, znova cítím prudkou a otupující bolest. Kromě strachu a bolesti však začínám cítit taky cosi jiného... cosi, co mě nutí bránit se útokem a co mě zbavuje obav pramenících z toho, že pohybující se nepřítel je mnohokrát větší než já. To on je vším vinen, zabiju-li ho, zase uvidím trávu, květiny, stromy. Otočím se a ačkoliv jsem se nikdy takto nebránila, vím, co dělat, cosi řídí mé chování a já jen poslouchám. Rozlétnu se. Pohyby nepřítele jsou náhle prudší a najednou vím, že i on se bojí. Jeho strach mi dodává odvahu... S pocitem vítězství bodnu. Avšak to, co následuje, není výhra... Ucítím náhle bolest tak strašnou, jakou jsem ještě nikdy nepoznala. Křídla se zastaví ve vzduchu a já padám... bolest nepřestává. Zmítám sebou... prosím, už dost, já nechtěla, nechtěla jsem tady být, byla to nehoda, tak proč musím takto trpět...

Bolest konečně pomalu odeznívá. Jsem však slabá, nemohu hýbat křídly ani nohama. Co se to děje? Moje slabost nepřestává, naopak sílí... jsem unavená. Život, kterým jsem ještě včera tolik hýřila, ze mne pomalu vyprchává. Dolehne ke mně závan větru... ucítím vůni květin, trávy, stromů. Je to naposled, vím to.

Je to sbohem od světa, který mi kdysi daroval život.

4 komentáře:

youlinka řekl(a)...

teda děvče, ja ti nevim, tvoje povídky jsou fakt krásný,dost poetický a symbolický (mno prostě je žeru), ale tak neskutečně pesimistický, až děsivý....děje se něco?

El řekl(a)...

Pořád se něco děje a myslím, že zrovna ty bys to mohla chápat, co všechno se může dít :D

El řekl(a)...

Drazí mí čtenáři, reaguju na vaše poněkud zděšené dotazy, co mě přimělo napsat takový článek...
Ten článek měl mít název "Včelou", tak si to dodatečně přimyslete, bude to hned srozumitelnější :o)

ivo řekl(a)...

i tak je to docela depresivni.
ze zivota.