Malé noční dobrodružství

Kráčela jsem na tramvaj a na město padala teplá noc. V domě za cestou bouchly dveře a vyšel nějaký muž. Podíval se na mě – ale ne takovým tím zjišťovacím pohledem, zda mě náhodou nezná, ale pohledem drzým a lačným. No prosím, dívat se může každý, usmála jsem se v duchu. Zatímco odemykal červené sportovní auto, třikrát se po mně otočil. V okamžiku, kdy sedl dovnitř a nastartoval, jsem ho pustila z hlavy.
Rozhodně jsem nečekala, že se vytočí na tramvajovém pásu a zastaví přímo přede mnou. Stáhl okýnko a z hloubi vozu na mě hleděly hnědé oči podtržené širokým úsměvem. Třeba se chce jenom na něco zeptat, projelo mi hlavou. Chtěl: „Dobrý večer, slečno, můžu vás pozvat na skleničku?“
V zlomku sekundy se mi v hlavě vynořilo několik představ.
Ta první zobrazovala krvavé kusy mého těla zahrabané kdesi v lese na černé skládce.
Druhá představa nesla jisté prvky komičnosti – viděla jsem se, jak se probouzím nahá a rozcuchaná vedle člověka, o kterém nevím nic kromě jeho nejintimnějších fyzických vlastností. Asi bych se usmála k smrti.
Zároveň mnou prostoupil pocit vzrušení z potenciálního naplnění touhy, již má každá žena; touha být ukořistěna, být něžně znásilněna, touha být vlákána do osidel vášně...
Další a hodně intenzivní byla vidina „mých“ roverů, kterým sice do mého intimního života teoreticky vzato nic není, ale jsou to moji kamarádi a pociťuju vůči nim silné morální závazky.
Poslední – mně samotné trochu směšná – představa byla představa dat, děl a jmen, která si musím ještě zopakovat na zítřejší zkoušku, a která mi tudíž v tomto dobrodružství brání.
„Asi ne, díky,“ usmála jsem se, okýnko vyjelo nahoru a za pár vteřin bylo auto pryč.