Po čtyřech letech sbírání odvahy jsem pozvala na kafe člověka, který ovlivnil můj život dost radikálním způsobem. Je to poněkud osobní historie, taková, jaká se na veřejný blog nepíše, ale chtěla bych tu napsat aspoň pár postřehů.
Žít život teoretický, nebo život praktický? „Za prvák jsem přečetl asi 160 knížek,“ pravil. „Učím romské děti,“ řekla jsem já. Jsem skoro čistý praktik, kdežto on je poněkud teoretického – a egoistického – zaměření. „Když se tě někdo bude ptát, o čem jsme se bavili, řekni, že o mně,“ vybídl mě s úsměvem. Ve čtvrťáku nosil jiné brýle... hranatější.
„Je dobré zažívat hárdkóry... dávej si jich před sebe co nejvíc, posunou tě v životě dál.“ Ačkoliv kouřil, zuby měl bílé. A kousek horního řezáku ulomený... ještě pořád si to nenechal spravit.
Znova jsem mu opakovala, že chci učit. Byl to on, kdo mě ve čtvrťáku nevědomky přiměl, abych studovala společenské vědy. Řekla jsem mu to - už si opravdu nemám na co hrát. Vypadal potěšeně. Pak se z obyčejné lidské radosti z lichotky vznesl zase kamsi, kam za ním může jenom pár lidí. „Až budeš učit filosofii, pamatuj na jednu věc. Vědění je největší moc. A filosofie je největší vědění. Budeš mít v rukách bombu silnější než nukleární.“ Měl o trochu míň vlasů, ale pořád stejně černé.
Plácala jsem se jako kdysi v maximálně intelektuálních myšlenkách a zároveň v jeho charismatu, v jeho „shining“. Ještě že studuje v Praze.
Dal mi seznam filmů, na které se mám prý určitě podívat.
Jsem tak trochu vykolejená. Přinejmenším z toho, že mi zas někdo ukázal, kolik toho ještě nejsem schopná pochopit. Jestli tohle budeš číst, Víťo, tak díky za nové nasměrování :o) S hlavou vztyčenou a s řádným sebe-vědomím jdu dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat