Bulharsko jsem opouštěla s velikým těšením, ale zároveň s mírnými výčitkami svědomí. Pravdou je, že pro cestu do Čech jsem měla hned několik dobrých důvodů, například svatba mých kamarádů, rodinná sešlost na hodech nebo poléčení mého zavirovaného počítačku.
Když jsem přijela do Brna, trochu jsem se divila, že mi trafikantka nechce prodat jízdenku za levy. Potěšily mě všecky české nápisy (dokonce i sprostá hláška na zdi byla tak nějak milá), a zejména jízdí řád autobusu, který mě na minutu přesně odvezl na Vídeňskou. Doma bylo až nepřirozeně uklizeno (myslím, že Petr poslední týden se smetákem a savem i spával). Ustlaná postel, žádné špinavé hrnky na stole, čisté umyvadlo. Na odkapávači pyramida umytého nádobí. S vděčností jsem vydrhla alespoň mikrovlnku, sporák a varnou konev, abych si připomněla, jak příjemně se udržuje čistota s teplou vodou a bez strachu, že na člověka za každým rohem vybafne šváb.
V Otrokovicích na mě nostalgie padá poslední dva roky pokaždé, natož teď. Nejvíc jsem si užila vanu; sprchové kouty jsou fajn, a když nejsou plesnivé a na sprše je sprchovací růžice, tak je mám docela ráda, ale občas je prostě příjemné při mytí sedět. Známé vůně, známé zvuky. Novinkou jsem byla jen pro jedenáctiměsíčního bratránka Štěpánka, který si mě zřejmě zatím nemůže tak dlouho pamatovat, a proto se mohl uplakat, když jsem se ho snažila chovat.
A je opravdu hodně zvláštní pocit sedět v Otrokovicích v mém starém pokoji s modrými stěnami a vědět, že bych právě teď měla být v "seminarne zale nomer jedenajset" v Plovdivu na hodině historické lingvistiky dvacet hodin cesty odtud...
Dnes nebo zítra se objeví fotky na rajčeti :)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat