středa 18. listopadu 2009

Na hodině

Historická lingvistika je tady můj nejoblíbenější předmět. Jednak je vyučovaný v češtině, jednak mě baví látka, jednak jsem většinu toho už kdysi slyšela, takže teď je to pro mě hlavně osvěžení a rozpomínání.
Učí nás ještě docela mladý učitel mírně omamného vzhledu, má černé vlasy, snědou pleť a jasně modré oči. Dnes došel o patnáct minut později.
"Máte patnáct minut zpoždění, víte, jaký mám hlad?" zpražila ho jedna studentka, sotva vkročil do dveří. Ačkoliv si toho místní studenti na české poměry dovolí hodně, tohle mi přišlo i na Bulhary dost silné kafe. Ale učitel se jen pousmál, vytasil lejstra a začal diktovat. Diktoval a diktoval. Zasmála jsem se u věty "...v pracích poválečných představitelů pražské školy...", jelikož slovo "poválečných" třikrát po sobě (neboť třikrát opakuje každou větu) vyslovil jako "povalečných". Představila jsem si vážené členy pražského lingvistického kroužku, jak se povalují kolem stolů a občas lenivě napíšou nějakou práci.
Další veselá situace nastala ve větě "...oblasti jazykového styku", kdy učitel opět několikrát vyslovil "sťik" namísto "styk", načež se studenti začali dotazovat, zda je toto slovo příbuzné ke slovu plastik.
Uplynulo devadesát minut. Studenti se začali plazit po stolech a vrtět na židličkách, a věrně mi tak připomněli chování mých sester, když jsou unavené nebo znuděné z úkolů. Potom někdo řekl, že chce přestávku. Učitel okamžitě zavřel desky a řekl, že tedy "patnajset minuty počivka".
Během minuty bylo ve třídě prázdno. Za patnáct minut ovšem taky. Osazenstvo učebny došlo až za hodnou chvíli s odérem cigaretového kouře kolem sebe. Navzdory přestávce pozornost klesala z minuty na minutu. Napadlo mě, že moji lonští prvňáčci byli vlastně docela příjemní žáčci.
"Nerazbirame, nerazbirame," vykřikovali mí spolužáci, rezignovaně odhazovali tužky na stůl a bavili se nahlas jeden přes druhého.
Upřímně docela tohohle učitele obdivuju. Dokázal nás překřikovat ještě další hodinu a půl, trpělivě opakoval věty (i když ne pokaždé správně: "...respektivně se schvalují...") a psal na tabuli náročnější slova.
"Kolko ošte?" ptali se studenti co tři minuty a on k nám pokaždé otočil svoje papíry a ukázal, kolik ještě zbývá. Na závěr dostal vynadáno, že to dneska bylo moc těžké a že to nikdo nepochopil.
Vlastně je s podivem, že mu ještě vykají, že?

2 komentáře:

Peťa řekl(a)...

nikdo nehodil houbou???

Anonymní řekl(a)...

holt, nemají to tam učitelé lehké..to my si tady teda nemůžeme stěžovat:)jana