Pro Olinku, Martinu a Vaška výlet začal už ve středu letem do Bulharska. Já jsem se vydala na cestu ve čtvrtek ráno a setkali jsme se v Sofii. Měla jsem radost, protože jsem pro sebe měla hned tři dobrovolníky, a jaké! :) Celkem bez komplikací se nám povedlo půjčit auto a vyrazili jsme na cestu. Trasa: Sofie - Koprivštica - Veliko Tarnovo - Plovdiv - Rila - Sofia. Já jsem se musela odpojit už v Plovdivu, ale i tak to bylo parádní.
Posadili mě na sedadlo spolujezdce - ne proto, že by mě chtěli zabít, ale abych mohla překládat, číst nápisy kolem cest a navigovat. Zejména poslední úkol jsem spíše neplnila. Můj orientační smysl se pomalu stává legendou, ztrácím se všude a pořád. Přesto trvám na tom, že to, jak jsme se ztratili popáté, byla chyba Vaškovy GPS, ne moje. Zničehonic jsme se ocitli v jakési vesničce, kde bylo asi tak tisíc úzkých křivých uliček, ve kterých pobíhaly snědé děti, všude psi, kočky, sem tam kráva nebo osel, kolem dokola zřejmě romští obyvatelé a neskutečný nepořádek. Cesty byly děsivě neupravené, plné výmolů a hlubokých kaluží. Když měl Vašek pocit, že jsme na bezpečnějším místě, vysedl, obíhal auto a zjišťoval, jestli máme všechna kola. Do toho k nám neustále promlouvala GPS: "Až to bude možné, otočte se." A symbol našeho autíčka zcela mimo mapu. Vaškovi se začal potit horní ret a Oli s Martinou do sebe obracely láhve s vínem a slivovicí. Nakonec jsme - mezi dvěma obrovskými kalužemi vedle jakési továrny - zastavili a začali zevrubně studovat mapu. Vtom k nám přišel nějaký chlapík a začal nás nabádat, abychom odjeli, že "tady je obecně nepříznivá situace", jak to potom parafrázoval Vašek. Při řeči chlapík ukazoval na továrnu a hulící komín. Kdoví, co tam pálili.
Jelikož teď píšu na blog, je zřejmé, že jsme z vesnice nakonec východ našli. Ale byl to boj a už víme, proč bulharská auta nemívají pojištěné pneumatiky a podvozek.
V Koprivštici, která je mimochodem opravdu nádherná, jsme ubytování sehnali velice originálním způsobem. Zeptala jsem se téměř řečnicky paní v obchodě, jestli neví o nějakém levném noclehu. Čekala jsem mávnutí rukou nějakým směrem, ale paní mě popadla a vlekla nás kamsi do vedlejší ulice, kde nás předala nějakému starému pánovi. Během toho telefonovala, ale drmolila tak, že jsem nerozumela ani slovo. Pán nás převzal a vlečení pokračovalo. Přemýšleli jsme, kolik procent obyvatelstva patří k mafii. Ale nakonec nás pán dovedl do maličkého soukromého hostýlku. Majitelé, stará paní a starý pán, byli velice příjemní a mohli se přetrhnout, aby nám udělali veškeré možné pohodlí. Také nás upozornili, že je možné, že zeď domu, u které parkujeme, možná spadne, a našli nám jiné parkovací místo.
Následující den jsme se přemístili do Veliko Tarnova. Dvě noci jsme spali v zařízení Hostel Mostel, kde byla v ceně 22 leva/osoba/noc zahrnuta i polopenze. Večeře byla formou polévky, což by nebyl takový problém, kdyby první večer nebyla čočková a druhý večer fazolová. Ale pro ty dva večery jsem svůj odpor k luštěninám přemohla.
Ogara, kterého nám druhý večer šoupli na pokoj, byl Novozélanďan žijící v Sydney. Odmítl ale ochutnat slivovici a tím si nás znepřátelil, takže jsme místo mezipolokoulové párty šli hrát BANG. Do postele jsme šli docela brzo, abychom byli připravení na další den. Olinka chmurně bilancovala malý úbytek alkoholu; kdybych prý dělala méně jazykových okének a více pila, mohlo být veseleji. Ale byla to stejně ona, kdo usnul nejdřív :)
V neděli ráno jsme vyrazili do Plovdivu. Kolečko po Starém městě bylo zakončeno kávou a zmrzlinou na hlavní třídě, jelikož bylo nádherné počasí. Pak jsem dobroše vzala na Čajku, aby si mě více vážili za mou odvahu :D Po večeři, na kterou se k nám připojila moje dánská kamarádka a její další dánská kamarádka, jsme se rozloučili. Fotky tentokrát již jsou na rajčeti :)
Dodatek pro dobroše: z akce mám dobrý pocit, i když jsme si užili málo zákusků :-P A až se uvidíme, musíme udělat kolečko a dopít to víno! A příště prosím více bílého! :)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat