Dnes poprvé jsem byla v posilovně. Zřejmě taky naposled. Bylo to... no asi nejvíc ze všeho komické. V rámci rozhýbání jsem si jako první stroj vybrala takovou houpavě-běhací mašinu. Pohyb, který jsem na tom provozovala, byl něco mezi během, lyžováním, skákáním gumy a plaváním vzduchem. Rozmanitá činnost.
Výhled z okna, který se mi nabídl, byl ovšem nudný. Jediná věc v mém zorném úhlu byla zastávka šaliny. Plešatý děda něco lovil v nose. Maminka třískala vzpouzející se dítě a blonďák líbal brunetku, načež je všechny odvezla devítka a bylo po kině.
Tak jsem vyměnila stroje. Chvilku jsem týrala ruce, chvilku záda, chvilku nohy. Mé ne právě nabušené svaly začaly křečovat, i když jsem tělu nabídla melounový iontový nápoj za 13,- Kč.
Běžící pás mě odjakživa fascinoval, takže jsem se odhodlala a vlezla na něho. Zmáčkla jsem (zřejmě nějaké vnuknutí) tlačítko s nejmenším číslem: s osmičkou. Vedle osmičky byl čudlík s desítkou, s patnáctkou... dokonce i třicítku měli... Netušila jsem ovšem, že se jedná o rychlost. Můj pás se tedy pode mnou rozjel rychlostí 8 km v hodině. Zavrávorala jsem a poskočila vpřed, ale pás pořád jel, a docela rychle. Slečna vedle mě elegantně klusala, zřejmě si uměla nastavit rychlost menší než osm. S vypětím všech sil jsem zmáčkla tlačítko off. Já i pás jsme zabrzdili.
Nakonec jsem skončila na poměrně bezpečném rotopedu. Konečně jsem mohla začít myslet na něco jiného než kolik kilo zátěže si nastavit a kolik zvednutí už jsem zvládla.
Přemýšlela jsem, co vede lidi k tomu, aby běhali či chodili po gumovém pásu, který si žije svým vlastním životem, místo aby si vyšli na procházku třeba do Líšně nebo na Kraví horu nebo na Žlutavský kopec. A taky že šlapat na kole, ale nikam nedojet, je hrozně divné.
Nicméně... proti gustu... přesto asi dám příště přednost té procházce :o)
Výhled z okna, který se mi nabídl, byl ovšem nudný. Jediná věc v mém zorném úhlu byla zastávka šaliny. Plešatý děda něco lovil v nose. Maminka třískala vzpouzející se dítě a blonďák líbal brunetku, načež je všechny odvezla devítka a bylo po kině.
Tak jsem vyměnila stroje. Chvilku jsem týrala ruce, chvilku záda, chvilku nohy. Mé ne právě nabušené svaly začaly křečovat, i když jsem tělu nabídla melounový iontový nápoj za 13,- Kč.
Běžící pás mě odjakživa fascinoval, takže jsem se odhodlala a vlezla na něho. Zmáčkla jsem (zřejmě nějaké vnuknutí) tlačítko s nejmenším číslem: s osmičkou. Vedle osmičky byl čudlík s desítkou, s patnáctkou... dokonce i třicítku měli... Netušila jsem ovšem, že se jedná o rychlost. Můj pás se tedy pode mnou rozjel rychlostí 8 km v hodině. Zavrávorala jsem a poskočila vpřed, ale pás pořád jel, a docela rychle. Slečna vedle mě elegantně klusala, zřejmě si uměla nastavit rychlost menší než osm. S vypětím všech sil jsem zmáčkla tlačítko off. Já i pás jsme zabrzdili.
Nakonec jsem skončila na poměrně bezpečném rotopedu. Konečně jsem mohla začít myslet na něco jiného než kolik kilo zátěže si nastavit a kolik zvednutí už jsem zvládla.
Přemýšlela jsem, co vede lidi k tomu, aby běhali či chodili po gumovém pásu, který si žije svým vlastním životem, místo aby si vyšli na procházku třeba do Líšně nebo na Kraví horu nebo na Žlutavský kopec. A taky že šlapat na kole, ale nikam nedojet, je hrozně divné.
Nicméně... proti gustu... přesto asi dám příště přednost té procházce :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat