Telefonoval a cpal se do dveří, ačkoliv jsme ještě nevystoupili. Jestli mu bylo pětadvacet, tak to bylo moc.
„Že bys počkal, až vystoupíme?“ osopila se na něho macatá žena.
„Aby ses nezbláznila...“ pravil přes rameno telefonující klučina.
Do situace se vložil také vousatý pán: „Že ti jednu fláknu,“ navrhl a pokračoval: „Jak se to sakra chováš?“
Napadlo mě, že je pěkné, jak si tu všichni tykáme, a vyhopsala jsem z trolejbusu.
Z oken kulturáku dovádivě vykřikoval saxofon, který miluju, a v hlavě mi zněly Holanovy verše: Játra milování leží v hříchu...
Barevný den, tenhle 6. prosinec.
Žádné komentáře:
Okomentovat