Zoe ležela na zádech a hleděla na oblohu. Přemýšlela, jak asi vypadá svoboda... oblaky se jí zdály svobodné, ale pak si uvědomila, že jimi pohybuje vítr. Tedy vítr je svobodný? Představovala si, že je větrem. Vítr může lítat, kam se mu zachce, nemusí nic dodržovat a nikoho poslouchat. Co na tom, že ho nikdo nemá rád, protože přináší zimu a déšť, co na tom, že je ve své ledovosti sám. Zoe se cítila podvedená. Nepřináší zimu ani déšť, a přece nemá oproti větru ani svobodu.
Obloha zšedla. Zoe se zatočila hlava. Těžké mraky náhle začaly padat dolů. Klesaly stále níž, až do sebe pohltily kouli. Chlad a vlhkost naplnily vzduch a něco... něco sevřelo její hrudník. Prudce se nadechla; vniklo jí to do úst a do plic. Zoe napadlo, že tak se asi cítí člověk, který se topí. Chtěla vykřiknout, ale zimou oněměla. Točila se jí hlava a šeď z mraků pronikala i skrze zavřená víčka. Přitiskla si ruce na obličej; nevěděla, kde končí její myšlenky a začíná svět, a na hrudi ji bolelo.
Žádné komentáře:
Okomentovat