Jedna z Bytostí setrvala u její koule velmi dlouho. Pro Zoe to byl zcela nový zážitek. Hleděli na sebe řadu dní a ačkoliv se nemohli doopravdy slyšet, mlčky hovořili očima. Na ty oči zřejmě nikdy nezapomene, i když by snad zapomněla ráda. V té době stěny její koule nemlhovatěly, byly zcela průsvitné a mnohem jemnější, než kdy Zoe zažila. Nechladily už a ona si zvykla sedávat blízko, blizoučko u nich a nechala se konejšit jejich teplem. Choulila se ke svým stěnám a Bytost se choulila zase ke svým; s trochou fantazie si Zoe mohla lehce představovat, že se choulí oba k sobě, aniž by je oddělovaly dvě stěny. Důvěřovala každé další minutě, že se to nezmění, stejně jako svět důvěřuje Slunci, že každé ráno vyjde. Důvěra v ní rostla s každým okamžikem; z malého bojácného semínka touhy vyrostla silná a barvami hýřící květina jistoty, avšak jistoty bez pevného základu.
Jednoho dne se Zoe vzbudila jako obvykle přitulená ke stěně koule... téměř přitulená k Bytosti. Vtom však pocítila chlad. Už skoro zapomněla, jaké to je... na to špatné se zapomíná tak lehce... a ten chlad se jí zabodl přímo do srdce, odkud se šířil v mrazivých ochromujících vlnách do celého těla. Vytřeštěně hleděla na prázdné místo, kde ještě včera byla Bytost – v tom místě byla stěna koule nejledovější. Zoe nerozuměla, třásla se zimou a květina důvěry rozkvetlá v jejím srdci rychle vadla, aby z ní nakonec zbyla jen hromádka šedého prachu.
Stěny koule byly dávno prostoupené mlhou, když se Zoe konečně potichu a mlčky rozplakala.
1 komentář:
zasah.. LuKaS
Okomentovat