Do trolejbusu nastoupil starý pán. Vymrštila jsem se ze sedadla, ale on zavrtěl hlavou: „Kdepak, já jedu jenom jednu zastávku, slečno, seďte...“ Posadila jsem se tedy zpátky. Naklonil se ke mně a skřípavým hlasem mi oznámil, že má devadesát let... „ale pořád se o sebe starám sám. Žena mně umřela před čtyřma rokama, tak musím sám nakupovat...“
Hleděla jsem na něho z profilu. Měl neuvěřitelně vrásčité ucho a v oku velké ječné zrno.
„To jste šikovný,“ řekla jsem pochvalně – tak, jak se mluví i k malým dětem.
„Měl jsem dva kocúrky, dva kamarády, jeden měl dvanáct roků a druhý čtrnáct. Oba mně umřeli...“ pokračoval v monologu.
„Tak to si musíte pořídit nové,“ navrhla jsem, ale sotva jsem to vyslovila, došlo mi, že to je hloupost. Copak bych si jen tak pořídila novou Zuzku nebo nové ségry?
„Ale né, už né,“ usmíval se stařík. Napadlo mě, co pro něho znamená smrt. Zda se jí bojí, i když si to nemyslím; vždyť dá se bát něčeho, co odneslo celoživotní družku a dlouholeté kamarády? A jak sám musí být člověk, aby se svěřoval cizí holce v trolejbusu?
A taky teď přemýšlím, odkdy člověk může říct: „...už né...“ Do kdy je ještě a odkdy už?
A jak se k smrti stavím já sama? A mají křesťané právo na strach ze smrti?
Mám hlavu jak škopek, to dneska zase bude dlouhé usínání :o)
Žádné komentáře:
Okomentovat