Jen jsem se tak zamyslela. Zajímalo by mě, co vlastně znamená „odpustit někomu“. Víte, co všechno ten pojem zahrnuje. Vzpomněla jsem si nejdřív, jak mi dneska ségra dupla na nohu, jak mě to bolelo a jak jsem byla vzteklá. Pak bolest odezněla, vztek přešel... do pěti minut jsem jí to prominula. Je tedy odpuštění spjato jenom s vyprcháním emocí, většinou zloby nebo lítosti? A je prominutí totéž co odpuštění?
Další moje vzpomínka je z doby velmi rané, snad mi bylo pět nebo šest, kdy mě moje tehdy patnáctiletá puberťácká teta a její kamarádka donutily, abych se nahastrošila do jakýchsi šílených šatů a v rámci hry na svatbu se „vdala“ za bráchu té kamarádky. Bylo to velmi potupné, protože ten chlapeček byl mladší a hlavně menší než já, ale byla jsem měkká a nechala jsem se ukecat. S tetou jsem se pak – ponížená a plná vzteku – nebavila snad týden. Dodneška mám v sobě pocit křivdy, že se mnou někdo udělal něco proti mé vůli. A taky mám pocit, že jsem to tetě ještě neodpustila, ačkoliv vztek je dávno pryč.
Poslední vzpomínka je čerstvá a dost intimní. Vztek je už pryč, ponížení taky, křivdu necítím. Jediné, co cítím, je nedůvěra, respektive ztráta důvěry. Přemýšlím, jestli tomu člověku budu schopná odpustit; důvěra je nejcennější zboží.
Když někomu něco odpustím, znamená to, že se přenesu přes to, co se událo, a jdu dál jakoby nic? Je odpuštění, když ho zprostím viny ve své mysli, ale změním své chování k němu?
Nejhorší je, že odpustit nejde na povel. Nejde si říct „kašlu na to, odpouštím ti...“ Ten pocit musí přijít sám od sebe... nejde ho vyvolat. Ale kdo nebo co ho vyvolá? Čas? Podvědomé procesy? Bůh? Láska?
Žádné komentáře:
Okomentovat