čtvrtek 7. června 2007

Malé noční dobrodružství

Kráčela jsem na tramvaj a na město padala teplá noc. V domě za cestou bouchly dveře a vyšel nějaký muž. Podíval se na mě – ale ne takovým tím zjišťovacím pohledem, zda mě náhodou nezná, ale pohledem drzým a lačným. No prosím, dívat se může každý, usmála jsem se v duchu. Zatímco odemykal červené sportovní auto, třikrát se po mně otočil. V okamžiku, kdy sedl dovnitř a nastartoval, jsem ho pustila z hlavy.
Rozhodně jsem nečekala, že se vytočí na tramvajovém pásu a zastaví přímo přede mnou. Stáhl okýnko a z hloubi vozu na mě hleděly hnědé oči podtržené širokým úsměvem. Třeba se chce jenom na něco zeptat, projelo mi hlavou. Chtěl: „Dobrý večer, slečno, můžu vás pozvat na skleničku?“
V zlomku sekundy se mi v hlavě vynořilo několik představ.
Ta první zobrazovala krvavé kusy mého těla zahrabané kdesi v lese na černé skládce.
Druhá představa nesla jisté prvky komičnosti – viděla jsem se, jak se probouzím nahá a rozcuchaná vedle člověka, o kterém nevím nic kromě jeho nejintimnějších fyzických vlastností. Asi bych se usmála k smrti.
Zároveň mnou prostoupil pocit vzrušení z potenciálního naplnění touhy, již má každá žena; touha být ukořistěna, být něžně znásilněna, touha být vlákána do osidel vášně...
Další a hodně intenzivní byla vidina „mých“ roverů, kterým sice do mého intimního života teoreticky vzato nic není, ale jsou to moji kamarádi a pociťuju vůči nim silné morální závazky.
Poslední – mně samotné trochu směšná – představa byla představa dat, děl a jmen, která si musím ještě zopakovat na zítřejší zkoušku, a která mi tudíž v tomto dobrodružství brání.
„Asi ne, díky,“ usmála jsem se, okýnko vyjelo nahoru a za pár vteřin bylo auto pryč.

3 komentáře:

youlinka řekl(a)...

a třeba to byl zrovna pan Pravý :)

ivo řekl(a)...

wow, tak to je teda sila! jedne moji spoluzacce se v ostrave stalo totez, jen ta tramvajova zastavka byla plna lidi. ale kdyby si nasedla, ten chlapek by ji asi sotva hodil na stodolni...

Méďa řekl(a)...

Nejvíc se mi líbí ta věta s těma roverama :o)