Jak jsme teambuildingovali v Nesměři

Nechce se mi psát všechno. Bylo toho moc a hodně z toho bylo celkem klasické. Takže se s vámi podělím jen o nějaké momenty a postřehy.
Páteční večer proběhl v „maskách nové identity“. Měli jsme se převléknout za to, co bychom chtěli být v dalším životě. Chtěla jsem jít za chlapa, ale nakonec jsem zvolila zajímavější a technicky méně náročnou alternativu – obalená alobalem šla jsem za Marťana. Ovšem ukázalo se, že přání být mužem jsem neměla jenom já – za silné pohlaví šly přinejmenším čtyři holky. Zato u kluků se touha býti ženou projevila jenom v jednom případě. K zajímavým maskám patřila „louka“, šaman, upír, pták, strom, sluneční paprsek a další.
Další den jsme strávili celý bojovkou po pěti či šestičlenných týmech. Po cestě nás provázely šifry, hledání všeho možného a lanové překážky. Organizace trochu selhala, takže se všechny týmy po cestě poztrácely. Kdyby nebyly telefony, tak by závod nedokončilo ani jedno družstvo, takhle nás mohli koordinovat alespoň po mobilu. Když se ztratíte, běží vám čas a vůbec nevíte, na kterou stranu jít, tehdy se ukáže temperament a povaha člověka. Někteří se vztekali a nadávali. Někteří se schlíple ploužili lesem a mlčeli. Někteří se usmívali do sluníčka, užívali si vůně lesa a kašlali na to, že je to vlastně soutěž. Někteří prošli všemi fázemi.

Když jsme se vrátili, ještě nás čekalo vaření kotlíkového guláše. Tohoto úkolu jsem se chopila s vděčnou vzpomínkou na Zuzku, se kterou jsem podobné kuchtění absolvovala už xkrát. Během míchání klackem v kotlíku, jenž se bimbal nad ohněm, jsem přemýšlela nad celým závodem. Šli jsme tři holky a tři kluci. A musím říct, že kdyby tam ti kluci nebyli, tak jsme nejen nevymyslely řešení řady úkolů (Cihla váží kilo a půl cihly. Kolik váží dvě cihly?), ale asi bychom ještě seděly ztracené někde v lese - orientační smysl prostě nemám. Na druhou stranu vaření guláše opravdu nepotřebuje přesný časový plán a pořadník, jak se mají přidávat přísady, ani přesně odměřené množství vody či brambory krájené do stejného tvaru, ani žádné podobné legrácky, jaké se snažili kluci praktikovat do doby, než byli od vaření vyhnaní. Z genderového hlediska to byl pozoruhodný experiment :o)
Během odpoledne jsme plnili ještě jeden úkol – nafotit všechny členy týmu tak, jak na nás působí. Hodně mě to bavilo – bylo potřeba se zamyslet nad osobností každého člověka a potom to uchopit fotografií. Bráno z druhé strany bylo také zajímavé přemýšlet nad tím, proč vás ten který člověk fotí právě tak, jak vás fotí. „Dřepni si, vezmi si do ruky tyhle odkvetlé pampelišky, usmívej se a až ti řeknu, foukej,“ zněl jeden z povelů pro mě. Hmmm.
Večer jsme hráli divadlo. Představovala jsem senilního panovníka, který neustále zvyšuje daně, a měla jsem umřít rukou vraha, jenž mi nasype do pití jed. OK. Jed je nasypán, já se jako probudím a mám vypít do dna svou číši vína… jenomže pít na povel náhle nějak nešlo, navíc když na mě upřeně hledělo dvacet lidí. Kofola se mi zasekla v krku a nešlo to tam ani zpátky, začalo se mi chtít smát, nadechla jsem se a… celý mohutný lok mi vletěl do plic. Začala jsem kašlat a dusit se, což naštěstí bylo v souladu s rolí, chytila jsem se za hrdlo a dramaticky jsem se sesunula na zem, jenomže jsem kašlala dál, i když vypravěč oznámil, že král zemřel. Díky své téměř opravdové agónii jsem rozesmála nejen publikum, ale i ostatní herce, takže naše tragédie skončila poněkud komediálně. Herečka ze mě opravdu asi nebude…
Každopádně víkend to byl parádní :o)