pondělí 14. května 2007

O učitelce rudé až na patě

Musím se s vámi podělit o zážitky z doučování mých romských žaček, protože dnes to opravdu stálo za to. Už jsme si na sebe zvykly, už mi nedělá problémy mluvit s maminkou, která má pouze dva zuby, ani mi nedělá problém vylézt do pátého patra pavlačáku po pletivových schodech a neomdlít hrůzou.
Dnes jsem naplánovala, že budeme přiřazovat popisky k obrázku těla, aby holky musely jednak číst, jednak si rozšířit svou slovní zásobu. Nejprve Monika, 10 nebo 11 let (střídavě tvrdí oba údaje). Hlava, vlasy ani nos nečinil problémy, jen uši prý máme kvůli náušnicím. Sluch je pravděpodobně vedlejší produkt. Potom jsme nemohly najít záda. Rozdíl mezi jimi a zadkem Monči očividně unikal. Následovaly prsty. „Palec, potom ukazováček, jakože jím ukazuješ,“ šermovala jsem do prostoru, „potom prostředníček, protože je uprostřed, pak prsteníček, protože se na něm nosí prstýnky, no a nakonec malíček, podívej, je nejmenší, malý… a teď ty,“ vybídla jsem ji. Ukázalo se, že palec je asi opak malíku, neboť byl označen za „velíček“ a z ukázováčku se stalo ukazovátko. Bavila jsem se. Ne nadlouho. „Jak se dělají prsa?“ zeptala se mě Monička vzápětí. „No…“ zakoktala jsem se, „prostě narostou…“ Zavrtěla chundelatou hlavou. Prostě mi nevěřila. „Fakt, prostě tělo je chytré a ví, co má komu nechat narůst, holky mají prsa a chlapi mají na hrudníku chlupy…“ „Ukaž,“ vyštěkla. Vylovila jsem výstřihem ramínko od podprsenky. „To je jenom provaz,“ mračila se. Přece se tam nebudu vyslíkat! Konečně jsem se vzmohla na chabý odpor: „Podívej, Moniko, prostě mi buď věř nebo ne, ale prsa rostou samy od sebe a jdeme pracovat…“ Netušila bych, že se najde někdo schopný moje ňadra zapřít.
S druhou holčičkou, osmiletou Verunkou, jsme tělo probraly bez podobných peripetií. Přece jen je ještě malá. Jen mi tvrdila, že dítě se rodí pupkem. Hm. Když jsem ji vedla domů, potkaly jsme na chodníku psí exkrement oblepený mouchami. Odvrátila jsem hlavu, ale Veroniku tento výjev zjevně zaujal. „A paní učitelko, muchy majou rádi hovno?“ zeptala se a já jsem cítila, jak nezadržitelně rudnu. Tohle slovo nemám ráda, nerada ho slyším a nerada ho vyslovuju a oběcně mluvit o celé situaci se mi poněkud příčilo. Spontánně mě napadlo, že pozitivní je alespoň to, že na místě nejsou přítomné osoby, kterým mé rudé líce činí maximální potěšení. „Asi mají, no…“ odpověděla jsem a táhla jsem holčičku pryč. Bohužel rozvíjela svoje teorie o muších sympatiích k výkalům po celou cestu domů a neodvedly ji od nich ani moje sliby, že jí příště donesu omalovánky.
Asi se mám ještě hodně co otrkávat :o)

3 komentáře:

Méďa řekl(a)...

Pěkné, tvé učitelské začátky jsou velmi úsměvné. Být tebou tak ještěš pár hodin a udělám z toho knížku :)

ivo řekl(a)...

z Forresta Gumpa: "Oh my god, you just stepped in a huge shit!" "It happens. Sometimes." "SHIT HAPPENS?" "Yes."

Méďa řekl(a)...

:D:D