Jak se baví učitelky

Teta odjela na deset dní do Španělska a prázdný byt sváděl k neplechám. Naplánovaly jsme s holkama na středeční večer akci s krycím názvem „gumoví medvědi“. Sýry, šunka, salám, ananas, olivy, zelenina, pečivo – toť slavnostní večeře, ke které jsme usedly v půl deváté. Druhým chodem byla ovesná kaše a la korýtko Karla Prasete.

Jelikož jsme dívky hravé, zajásaly jsme, když Blanka vytáhla Černého Petra. Dvě zahřívací kola nás dokonale připravila na hru BANG!, kterou jsme potom hrály několik dlouhých hodin. Byla při ní zastřelena řada banditů, za vlast padli také dva šerifové a jedna láhev vodky. Janča N. se ztotožnila s postavou Pedra Ramireze natolik, že uvažujeme o tom, že jí toto jméno necháme přiklepnout i do občanky.

Kritický okamžik nastal v momentě, kdy se šerif (Kuře) pokoušel pomocí karty „ketbelou“ vysvobodit svého pomocníka (Janču-Pedro) z vězení, do kterého jej zamkl nějaký vyčuraný bandita. Pravidla mlčela a my jsme mluvily všechny bez toho, aniž by jedna poslouchala druhou. Pedro lomcoval mřížemi, šerif machroval s plastikovou pistolí, banditi prskali a odpadlík se smál. Nakonec jsme zavolaly přítele na telefonu. Ivoš se nestačil divit, když Peťa začala do telefonu chrlit naši svízel, ale nakonec nám poradil. Jeho hlas zněl podivně nejistě – jako by si nebyl jistý, jestli raději nemá zavolat do Bohunic.

Když nás BANG! Přestal bavit, navrhla (aspoň myslím) Dáša – iniciátorka chlípných dopisů v hodinách filosofie – hru „flašku“. A tak jsem asi po deseti letech usedla do kruhu, v jehož středu se točila láhev od amundsenky, abych si nechala klást otázky k zamyšlení i k červenání. Ve dvě ráno jsme už u kruhu všechny ležely a skoro jsme spaly, tak jsem zavelela k večerce.Tedy ono původně nebylo v plánu, že u mě holky budou spát, ale už bylo fakt pozdě a my jsme měly na sedmou cviko...

Uložily jsme se provizorně na sražené postele i na zem a přikryly jsme se bílými přehozy na lůžka. Vypadaly jsme jako šestice mrtvol nebo jako mimořádně bledé vánočky na plechu. V nižších patrech našeho ležení začala jít kolem jakási hláška o plížící se ruce Brada Pitta. Moc jsem to nepobrala, ale holky se smály dlouho.

Vzbudila jsem se za tři hodiny. Blanka se Zuzkou mě skoro vytlačily z postele, ještě kousek a ležela bych v květináči s palmou. Janča-Pedro skoro nebyla vidět, byla celá zachumlaná ve spacáku. Dáša svou barvou splývala s přehozem a u Peťi nebylo poznat, kde má na hlavě obličej a kde týl – měla všude vlasy. Já sama jsem si připadala poněkud přežvýkaná a vyplivnutá. Jenomže kdo umí slavit, musí taky umět vstávat, vždyť spánkový deficit se dožene, kdežto zážitky zůstanou...

Doufám, že teta zase brzo někam pojede ;o)