neděle 22. dubna 2007

Výprava do české metropole (18.4.-22.4.)

Vydaly jsme se do Prahy. Já, Zuzka a 11 skautek, o kterých by se dalo říct všechno kromě toho, že to jsou hodné, tiché holčičky. Už cesta vlakem do Prahy zničila mé doufání, že výlet bude příjemnou relaxací před zkouškovým.

Vystoupily jsme v Praze-Libni. „A tady už budou ti žebráci, Zuzííí?“ protnul vysoký hlásek tichou nádražní halu a mě napadlo, že jestli se nepovznesu nad trapasy, bude těch pět dní utrpením.

Klubovna, která se měla stát naším přechodným domovem, předčila všechna očekávání. Všude plno prachu, v prachu pavučiny a v pavučinách pavouci. V roverské klubovně ze stropu visel kus loveckého salámu a po zemi se válely flašky od piva. Kliky na dveřích držely jen tak náhodou a v pravidelných intervalech upadávaly. Byly jsme také upozorněny, že občas v kuchyni utíká plyn a že máme větrat....

Holky byly ale nadšené a statečně odolávaly našim výhružkám, že se zítra pojede domů, jestli okamžitě nesklapnou. Ve dvě ráno mě vzbudily asi podesáté, to už jsem se neudržela, vyhnala jsem pět hříšnic ven a napařila jsem jim 50 dřepů plus potom ještě jednou tolik. Usnuly v půl třetí, nezmarky jedny.

Ráno jsme se vydaly konečně do Prahy jako takové. Nejprve na ustředí Junáka pro speciální šátky a pak na Hradčany. Skautky znova dokázaly svou neuvěřitelnou asertivitu, když rozmluvily hradní stráž („Pane, a proč to děláte?“ – „Dobrý žold...“). Následoval piknik uprostřed jakési uličky, rozchod a pak procházka přes Karlův most na Staroměstské náměstí. Nakonec nás napadlo zajet ještě na Vyšehrad vzdát hold Svojsíkovi a dalším osobnostem, ale už jsme byly všechny unavené a měly jsme poněkud jiné potřeby („Lindy, tady leží Antonín Dvořák!“ „Hm, to je pěkné, ale já se za chvilku asi počurám...“). Do klubovny jsme dorazily s jazykem až na vestě, ale děti chtěly večeřet, takže jsme se se Zuzkou statečně chopily vařečky a kastrolů a vyrobily jsme špagety a guláš na další den. Naivně jsem doufala, že holky jsou unavené stejně jako my, ale když ještě o půlnoci ve vedlejších místnostech probíhala bujná zábava, zatímco my se Zuzkou jsme si zoufaly, musela jsem připustit opak. Divoženky nakonec zmlkly až pod hrozbou zákazu Křižíkovy fontány.

V pátek jsme vstávaly brzo, protože nás čekal výlet do Tróje do ZOO. Měly jsme dokonce i rodilou průvodkyni – připojila se k nám Peťa Kuřátková. Fotila jsem ostošest, což se mi nakonec vymstilo, protože zatímco jsem zaměřovala hledáček foťáku na párek kachen, holky se mi kamsi ztratily, takže jsem pak hodinu courala mezi klecemi a výběhy sama. Ne že by to bylo špatné, myslím, že jsem udělala i pár dobrých fotek. Nakonec jsme se potkaly u mimořádně vypelichaného ledního medvěda s pokročilou neurózou (pobíhal tam a zpátky a vypadal velmi nevrle). To už končil rozchod a na určeném místě se nás sešlo všech 13 plus Peťa. Ukázalo se ale, že holky mnohem víc zaujala zmrzlina a párky v rohlíku, takže polovinu zvířat vůbec nestihly, pročež byl rozchod prodloužen. Pak jsme si dojely do klubovny na guláš, kterého bylo snad 5 litrů, což se samozřejmě nesnědlo. Chtěly jsme ho vzít do města bezdomovcům, ale Peťa říkala, že si vydělají 6 stovek denně, tak jsme ho nakonec vylily.

Pak jsme se vrátily do centra a jely jsme na Křižíkovu fontánu, kde jsme se potkaly s našima klukama z Otrokovic. Po úžasném „představení“ nás Peťa vzala na procházku noční Prahou. Jako obvykle se holkám začalo chtít na záchod v nejmíň vhodném momentu, lidi všude, záchody nikde, klasika. Nakonec čuraly na nábřeží kdesi v křovíčku minimálních rozměrů. Jedna boubelatá skautka se podivuhodným způsobem zasekla v kalhotách („já mám moc úzké rifle, já si nemůžu dřepnout!!!“) a zatímco ostatní holky byly už dávno hotové, tahle ještě dřepěla v trávě a vykřikovala směrem k blížícímu se davu turistů: „Lindi, pomoc, oni uvidí můj krásný zadeček!“

Večer korunoval řidič autobusu, který nám zavřel před nosem a ujel. (No, možná bych taky ujela, kdybych viděla, že se mi k autobusu valí stádo rozdivočelých puberťaček...)

Další den jsme si udělaly pohodičku. Vstávaly jsme o něco později a na oběd jsme měly kuřecí čínu. Pak jsme jely na Staroměstské náměstí, kde byl program v rámci oslav 100 let skautingu. Pro mě osobně to byl úžasný zážitek – všude davy skautů, kroje, domovenky, šátky, pocit sounáležitosti a přátelství k cizím lidem....

Potom jsme holky vzaly na Petřín. Únava mě i Zuzky pomalu dosahovala maxima, takže zatímco skautky se nadšeně vrhly na rozhlednu i do zrcadlového bludiště, my jsme se rozplácly na trávě a nabíraly jsme síly na posledních 24 hodin. Taky nás čekala poslední jízda metrem; holky ji oslavily sbíháním schodů jedoucích nahoru, houpáním se na tyčích a závoděním v udržení rovnováhy bez držení.

Večer jsme šly do kina na Most do země Terabithia. Čekala jsem všechno, ale rozhodně ne to, že hlavní hrdinka v polovině filmu umře. Celkově vzato byl ten film příšerný zážitek, který mě – už tak dost zmoženou – dorazil. Doplazily jsme se do klubovny skoro po čtyřech. Dokonce i holky jevily mírné známky únavy. V 11 hodin jsme zhasly, v 11.01 jsem usnula...

V 6.30 jsem otevřela oči do posledního dne v Praze. Umýt, posnídat, sbalit, uklidit, úprk na vlak, nalodit se a sláva nazdar výletu. Do Otrokovic jsme dorazily za zpěvu veselé písně „má roztomilá Maruško, vem mě s sebou na lůžko... nevemu, nevemu, ty jsi prase, včera jsi chtěl, dneska zase...“, kterou jsem holky ráno v mezičase naučila. Nádražní podchod prokázal mimořádně dobrou akustiku, takže náš song slyšeli všichni rodiče čekající na své ratolesti. Ups. Ale co. Nad trapasy jsem povznesená :o)

3 komentáře:

Méďa řekl(a)...

Pěkné písničky je učíš teda..

Méďa řekl(a)...

..no a taky sem nepobral hlavní účel vašeho výletu.

Linda řekl(a)...

Tu písničku jsem je učila až po tom, co učily nás se Zuzkou song o jisté Aničce na větvičce - mojé píseň o Marušce je v porovnání s touhle nevinná jak lilie :D
Hlavní účel našeho výletu do Prahy byl výlet do Prahy; chtěly jsme holkám ukázat nejdůležitější místa hlavního města, zároveň šlo o skautskou akci a taky o výpravu jako takovou - nechápu, cos nepobral :o)