Na pasece

Miluju muže, protože kdybych je nemilovala, musela bych je nenávidět. Neutrální postoj není možný. Kdyby doletěly nějaké bytosti z vesmíru a chtěly po mně jednoslovnou charakteristiku chlapů, řekla bych „pařezáctví“. Možná se teď polovina mých kamarádů naštve (druhá polovina tenhle blog nečte), ale já to nemyslím špatně, naopak, právě kvůli tomu jsou kluci či muži tak roztomilí a úžasní... fakticky.

Pařezáctví je, když jsem pozvána na kafe domů k člověku, jehož slečna, která mě nemá zrovna v lásce, je doma taky a není mi to oznámeno, ještě než si vyzuju boty a sundám kabát.

Pařezáctví je, když vám někdo několik týdnů projevuje maximální náklonnost a potom se potkáte na akci s jeho novou slečnou, načež když prcháte z místa potupy, tak vás ten člověk zcela bezelstně pozve na další den na čaj.

Pařezáctví je, když vás kamarád poprosí o pomoc při výběru prstýnku pro jeho slečnu, přičemž když vám prodavačka nutí snubní prsten, jelikož si myslí, že jste pár, tak s klidem konstatuje, že „to je pro jinou slečnu“.

Pařezáctví je, když jsou ve velmi intimní chvilce vaše velmi intimní místa srovnána s intimními místy někoho jiného.

Pařezáctví je, když brečíte nejlepšímu kamarádovi na rameni a on začne mluvit o tom, co zažil minulý víkend.

Pařezáctví je, když se díváte s někým, kdo k vám prý patří, na film a když dojedou závěrečné titulky, jste odvedeni na zastávku, posazeni na tramvaj a posláni domů.

Pařezáctví je, když řeknete: „potřebuju slyšet, že mě máš rád a že to zvládnu“ a dostane se vám jen mlčení, v lepším případě zamručení.

Je někde chyba?