sobota 10. března 2007

Javorem (věnováno S.)

Je to příjemný pocit moct zase růst. Fialka říkala, že prý už můžeme, protože jednadvacátý březen se blíží. Já nevím, já to nesleduju, většinou se řídím podle počasí, ale letos přece jen to teplo mátlo všechny moje větvičky, tak jsem se raději přeptal.

Nevím, o kolik letos vyrostu, uvidím, jak bude pršet a jak se mi bude chtít. Lidi chtějí být hubení, proč já bych měl košatět.

Břízu odvedle pokáceli. Odkládala si listy na balkony lidí v domnění, že je potěší a pozdraví, ale jim se to nelíbilo, tak zavolali muže s motorovou pilou a bylo to. Velké poučení pro všechny z nás. Nelez lidem do soukromí nebo se aspoň tvař, že jim tam nelezeš, nech se obdivovat, jenom když oni chtějí, chytej prach a pohlcuj hluk a mlč.

Ostatně soukromí lidí je taky jedna velká vtipná kapitola. Lidi doma chodí jenom tak v prádle, mluví si pro sebe, hádají se, tančí, dělají na sebe do zrcadla obličeje, když si myslí, že je nikdo nevidí, milují se, jí rukama a olizují si prsty, mazlí se se psem a šišlají na papouška. Prý pánové tvorstva, to tak.

Včera tady pode mnou stáli dva mladí človíčci. On a ona. Nechtějte po mně, abych vám říkal, o čem mluvili, ale přál bych jim, aby se jim to splnilo. Hlavní roli v tom hrálo „napořád“. Jenomže napořád je tady jenom Slunce, moje nevěrná milenka, která mne ve dne laská a v noci mi utíká, a přece bez ní nemůžu žít. I ti mladí lidé se laskali.

Přemýšlím. Jsem spokojený se svým životem. Plním svůj úkol, jenž mi dal sám Bůh, a na oplátku od něj dostávám lásku Slunce, již mi ve dni stvoření slíbil. Někdy Slunce vystřídá déšť, roztančí mé listy a omyje z nich prach; vzduch provoněný ozonem a vláha naplňují mou duši radostí.

Cítím to silněji než kdy jindy. Miluji.

2 komentáře:

Méďa řekl(a)...

Pokud je tohle tvůj vlastní text, tak se ti povedl! Pokud ne, tak dobrá volba...Akorát nevím mám-li číst mezi řádky.

Linda řekl(a)...

Vlastní text :o) Díky :o)