Do Luhačovic a zpět

S klukama jsme se domluvili v devět u Alberta. Za deset devět jsem stepovala před obchodem, co kdyby náhodou dojeli dřív. V devět jsem se začala nudit, v devět nula pět jsem si začala potichu zpívat, v devět deset jsem poskakovala a v devět patnáct jsem teda konečně nasedla do své limuzíny. Mí mužové měli dobrou náladu, tak jsem upustila od svého původního mračícího plánu, přece se na ně přece nebudu šklebit kvůli pár minutám čekání.

Vyrazili jsme směr Luhačovice. Nejdřív bylo v autě ticho, pak se kluci – oba sedící vpředu – začala bavit o čemsi, co nápadně připomínalo Futuramu, kterou já ale kromě prvního dílu neznám, takže jsem zalitovala, že jsem si nevzala knížku. Naštěstí jsem netrpěla dlouho, za několik minut se mi povedlo chopit se slova a to jsem si nenechala vzít až skoro do Luhačovic :o) Lázeňské město na nás dýchlo prvorepublikovou atmosférou dvacátých let. Skoro byste čekali paní s paraplíčkem, pána s cvikrem na nose a dítě na velocipédku.

„Je to milé město,“ konstatoval Méďa.

„Mně připadá trochu namyšlené, snobské,“ oponovala jsem já a podívala jsem se na Svaťu, co na to říká on.

„Město jak každé jiné,“ pravil svým rozvážným tónem.

Ottův pramen svádivě bublal, tak jsme do sebe každý dle svého uvážení vpravili několik miligramů minerálů podezřelé chuti a šli jsme dál. Medvěd fotografoval se zápalem, kterou by mu i Kisch mohl závidět, a Svatopluk většinu své energie věnoval tomu, že do mě ryl. Občas jsem se nažila mu to vrátit, ale po většinu času jsem se halila v mlčení, o kterém doufám, že bylo důstojné... :o)

Na oběd jsme si zašli do samoobslužné jídelny, kde by se ceny daly označit za lidové a porce za maminkovské, což se poněkud nevyplatilo Medvědovi – až do Otrokovic hekal, jak je přejedený.

Kolem poledne jsme měli domluvenou schůzku s pánem skautem, jehož jméno je mi doteď neznámé. Věnoval nám kopec knížek, na něž jsem já hleděla s nadšením, Medvěd neutrálně a Svaťa podezíravě, a taky nám věnoval spoustu dobrých rad, jak vést či nevést oddíl, účetnictví a knihovnu.

V autě bylo asi milion stupňů, takže kdyby tam nebyli kluci, půjdu do prádla, ale přece jen tak důvěrně se znát zatím nepotřebujeme, takže jsem se statečně pekla v triku.

Naše další cesta vedla za farářem, který nám měl ukázat tábořiště na léto. Dojeli jsme do Loučky, kde měl velebný otec K. bydlet ve žlutém domku. Stavení této barvy tam bylo několik, leč ani v jednom z nich nebydlel. Z Loučky jsme byli posláni do Újezdu, kde jsme svým dotazem kompletně zmátli jakousi paní, aby nás nakonec, když se vzpamatovala, poslala do Vlachovic. Jenomže to už bylo půl druhé a náš kazatel začínal pohřeb, takže nám nezbylo, než se otočit a jet domů s tím, že tábořiště si prohlídneme později.

Cesta zpátky byla krušná. Můj rebelantský žaludek si konečně všiml, že jede v autě, a svou nevoli dával najevo víc než dostatečně. Méďa zíval a řídil a Svaťa datloval na mobilu. Ticho naštěstí zaháněla muzika, na kterou jsem se snažila odvést i pozornost svého žaludku.

Něco před půl třetí jsme minuli ceduli se jménem našeho milého městečka a vzápětí jsme se vydali každý do svého domova...

Byl to parádní výlet, díkes, kluci :o)