pondělí 14. prosince 2009

Svojsíkův závod naostro,

tak by se někdy daly nazvat moje příhody. Jako třeba včera.
Ve tři odpoledne začínala na bytě u jedněch kamarádů rozlučková párty s tematikou Vánoc - každý měl připravit nějaký vánoční pokrm z jeho země. Měla jsem po obědě zkoušku, po které jsem se vracela na koleje, takže jsem na párty vyrážela před pátou - s plánem skočit ještě do supermarketu a koupit ingredience aspoň na kokosové kuličky. Jelikož jsem v onom bytě byla předtím jenom jednou, nepamatovala jsem si přesně, jak se tam dostanu. Oksana mi nabídla, že ji mám prozvonit a že pro mě skočí; byt není daleko od supermarketu. Tak jo.
Tak jo. Nakoupila jsem (btw nechápu, proč mají máslo na opačném konci obchodu než margaríny a proč prodávají strouhaný kokos pouze po deseti gramech) a chtěla jsem si prohodit SIMkarty. Jenomže ta bulharská v peněžence nebyla. Ani v peněžence, ani vysypaná v kabelce, prostě zmizela. A s ní všechna moje bulharská čísla, všechny kontakty.
A tak jsem se vydala hledat byt sama. Tušila jsem směr a jak se později ukázalo, tušila jsem ho velmi dobře. Jediný problém byl, že v té čtvrti všechny domy vypadají stejně, ostatně jako na každém sídlišti. To se ale taky ukázalo až později.
Našla jsem dům s průchodem a vchodovými dveřmi, které vypadaly naprosto stejně jako ty správné. Zajásala jsem. Nějaká paní se psem mě pustila dovnitř. Jenomže které patro? Druhé? No možná třetí. Hm, nebo taky ne. Prošla jsem dům dvakrát a za žádnými dveřmi jsem neslyšela angličtinu nebo aspoň večírek. A tak jsem zazvonila v prvním patře. Plešatý pán zdvořile vyslechl moje koktání (Znate li... ima li tuk apartement na polskite studenti?), ale nevěděl. Nevěděli ani ve druhém a třetím patře. Když nevěděla ani domovnice, připustila jsem si, že jsem ve špatném domě.
Vrátila jsem se na hlavní třídu. Setmělo se a začal padat sníh. V zoufalství jsem začala listovat seznamem čísel na české simce. A zázrak se stal. Číslo Siri se mi uložilo do telefonu, ne na ztracenou kartu, jupí! Naťukala jsem zoufalou smsku a dala odeslat. Jenomže samozřejmě číslo nebylo uloženo v mezinárodním formátu, tedy bez trojmístného předčíslí. Neodesláno. Na předčíslí jsem si nemohla vzpomenout. Široko daleko ani noha. V tašce máslo a pět balíčků kokosu. (Taková ta situace, kdy se člověk musí smát sám sobě.)
Co udělá Čech, když je v úzkých? Jde do hospody.
Byl to dobrý tah. Servírka se chvíli bránila, předstírala, že nerozumí a že nemá čas, ale nakonec jsem z ní to předčíslí dostala. To, že Siri měla telefon pohozený kdesi v předsíni a že jsem jí nakonec stejně musela zavolat, to už je detail.
Jo a jestli vás zajímá, jak daleko jsem byla od cíle, tak asi dvacet metrů. Byl to stejný dům, akorát z opačné strany.

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

snažíš se, ale nepřekvapíš :-), pěkné!

Anonymní řekl(a)...

:-D příjemně jsi svým článkem oživila nudnou šeď mého kanclu.. příště se ale budu smát trošku tišeji, aby si paní vedoucí náhodou nemyslela, že v pracovní době dělám něco jiného, než práci. :-) Oli

El řekl(a)...

A měla jsem i záložní plán :D napsat Hrnčovi, aby se přihlásil na můj Facebook a našel tam někoho z Bulharska, kdo byl online a mohl dat vědět těm v bytě, že jsem venku :D

pucik řekl(a)...

Wow, tak to už je pomalu konspiracni reseni :D

Anonymní řekl(a)...

To je všechno úplně normální - já taky běžně vyřizuju bulharsko-moravské transakce přes Petra...mamka