Pátek čtvrtého

Přesně před třemi měsíci jsem opouštěla Brno a přesně za dva týdny opustím Plovdiv. Pomalu se začínám loučit. Ne s mými kamarády, za ty zbývající dva týdny ještě pár večírků stihnem. Spíš to tak nějak rekapituluju a užívám si poslední chvíle tady. Místa, ke kterým mě váže nějaká vzpomínka. A lidé, kteří se stali neodmyslitelnými figurkami na scéně mého Erasmu. Tak například...
Pán, který hlídá před menzou, aby tam chodili opravdu jen studenti. Když nepřijdu přesně na dvanáct, přátelsky mě pokárá, že mám zpoždění. Když přijdu přesně, směje se, že mám velký hlad.
Prastará paní v černých šatech prodávájící na hlavní třídě kytky. Její sortiment: čtyři, pět růží nebo karafiátů v plastové láhvi s uřezaným hrdlem. Většinou se mi chce brečet, když ji vidím.
Moje spolubydlící, které mě naučily, že opravdu nemůžu mít ráda všechny lidi na světě.
Dánka Siri, jeden z nejotevřenějších lidí, co znám. Je dobré ji mít po ruce, když je člověku špatně.
Bulhar Dimitar, protřelý šoumen, ovšem jako muž plachý tak, že jsme si začali myslet, že není na holky. Dokud nebyl uloven křehce krásnou Ukrajinkou Oksanou.
Guljámata bába, šéfka našich kolejí a čerstvá babička, kterou při mém ubytovávání nejvíc zajímalo, jestli máme v Česku jiné hračky, než jaké se dají sehnat v Bulharsku. Musela jsem ji zklamat - Čína vyváží všude stejně.
Turek Alí, černovlasý bohém s modrýma očima, náušnicí v levém uchu a klarinetem pod paží. Dostala jsem od něho skvělou muziku. Doufám, že se bude mít v životě fajn.
Pán hrající loutkové divadlo na hlavní třídě. Ukrajinky Liana a Oksana. Belgičanka Ellen. Moraváci Martin a Zdeněk. Prdelatá učitelka bulharštiny s knírkem a třemi bradami. A desítky dalších.
Možná se všichni tihle lidi znova sejdou - v knize, co jednou třeba napíšu :)