pondělí 7. prosince 2009

Střípečky

O víkendu jsem se po delší době potkala s klukama z Čech; byli na návštěvě v Plovdivu. Kromě toho, že se mě opět snažili opít, mi taky vykládali historku z cesty vlakem. Seznámili se tam s nějakou Bulharkou a jak řeč šla, přišli na to, že ta slečna naprosto neví, že ony mnou tolikrát zmiňované obrácené pohyby hlavou dělají pouze Bulhaři a že zbytek světa to má naopak. Je to hloupá příhoda, ale... pokud šlo o průměrnou obyvatelku této země, lze předpokládat, že podobnou nevědomost můžeme najít i u dalších lidí.
Stojí za úvahu, jak se tito Bulhaři vypořádávají s běžnou zahraniční kulturou. Kupříkladu americký film těsně před koncem: "Vezmeš si mě?" ptá se hlavní hrdina hlavní hrdinky. Ta přikývne, zazní romantická hudba a rozjedou se titulky. A jediní Bulhaři na celém světě odchází domů z kina s hlubokým zklamáním, co že to bylo za divný konec.
(Ještě víc se musí divit, když hrdinka přikývne a těsně před titulky je rychlý střih a obrázek dvojice v kostele. To pak závěr postrádá jakoukoliv logiku!)

Dnes ráno v pět třicet se na chodbě kolejí rozjel večírek (možná spíš raníček). Probudila mě hlasitá bulharská hudba a opilecké hulákání několika hlubokých chlapských hlasů. Pak několikeré třísknutí dvěří. Následoval zvuk automatu na kafe, který stojí těsně vedle našeho pokoje. První kafe, druhé, třetí... hmmzzzzz hmmzzzzzz... hučela mašina a do toho hudba a křik. Snad zakročí vrátná, přála jsem si. Pět minut. Deset. Třinácté kafe. Hmmzzzz. "Kurva," ozvalo z vedlejší postele. "Dobré ráno," pravila jsem já. "Potřebuju čurat, ale mám strach na tu chodbu vylézt," ozvalo se z třetího kouta. Půl hodiny. Přemýšlela jsem, jestli zvládnu zavolat policajty, ale shledala jsem, že bohužel na to moje bulharština nestačí.
Vrátná měla asi taky strach vylézt na chodbu, ovšem proč nikoho nezavolala, to mi je záhadou do teď. Nakonec skoro po hodině řvoucí společnost odešla. Korunu tomu nasadil Petr: prý ať jsem ráda za zážitky na celý život. Bezva.

Na zítřejší den studentů mě mí spolužáci pozvali na chatu. Plánují malý oborový karneval. Vymyslela jsem, že půjdu za bílou paní; v sekáči jsem za tři leva sehnala jednoduché bílé šaty, zřejmě svatební, na hlavu bílý papírový klobouk. Aby všecko bylo tak, jak má, potřebovala jsem sehnat zavírací špendlíky.
Ovšem v Bulharsku nemají galanterie. Ani papírnictví. Hodně věcí prodávají v knihkupectví, takže jsem se vydala tam. Jak se to asi tak řekne, přemýšlela jsem. Zichrhajska nefungovala. Ani špendlík neznali, natož zavírací. "Nevím, jak se to řekne bulharsky," koktala jsem rozpačitě. "Mám dvě plátna a chci mít jedno." Paní zírala způsobem, který bych nazvala velmi tupým. "Pich, pich!" bodala jsem prstem do šály. Nejdřív mi vnucovala kancelářské sponky a potom sešívačku. Ale vítězství přišlo: "Ááá, bezopasna egla!" vykřikla prodavačka - a přikývla. Celá šťastná jsem čekala, až mi špendlíky podá. Nové přikývnutí. Pro změnu jsem tupě zírala já, na co čeká? Pochopila jsem až při třetím přikývnutí. Neměli.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

ahoj lindo, to zmatené kroucení a kývání hlavou mají i makedonci a albánci, tak pozor na ně!

radek