neděle 31. srpna 2008

FEDO 2008 aneb Miluju Poláky :D

Protože Slovákům vichřice utrhla střechy a oni svou účast na festivalu odvolali, dostaly jsme na starost polský soubor Keblowo. Do posledního momentu jsme s Markétou nevěděly, kdo nám vlastně přijede, neboť na štábu tvrdili, že to budou dospělí, ale v tištěném programu se psalo o dětech... Nakonec to bylo něco mezi – autobus byl plný mládeže od 14ti do 23ti roků, takže věkem docela k nám. Hoši byli fešní a holky zamlklé – ideální kombinace.

Ovšem na nějaké flirtíčkování nebylo moc času, protože starat se o soubor na festivalu znamená hodně stresu, skoro žádný odpočinek, maximálně nastartovanou improvizaci a pořádně proříznutou tlamičku.

Prvním problémem byl jazyk. Bylo mi hloupé mluvit se Slovany anglicky, takže jsme žvatlali polsko-česky. Bylo to šílené, ale tak šlo to. Samozřejmě některá slova se liší... takže až bude po vás Polák chtít ukázat cestu do sklepa, neznamená to, že chce jít chlastat, ale že chce jít do normálního obchodu třeba na zmrzku...

Naše ubytovna byla na kopci. Avšak slovo kopec v Polsku neznají, takže jsme asi hodinu řešili, kde má autobus počkat – pořád si mysleli, že „pod kopcem“ znamená někde ve vedlejším městě. Teď už vím, že kopec se řekne gura (nevím pravopis)...

Na štábu jsme nafasovaly stoh formulářů, které měli naši bobečci vyplnit pro cizineckou policii. Byly tam dotazy na všechno, snad i velikost bot... takže tanečníkům trvalo 24 hodin, než to s ksichtěním vypsali. Jenomže na štábu to chtěli mít hned, takže jsme si slízly pořádný kartáč. Když jsem konečně donesla ty lejstra kompetentní paní, odvážila jsem se vznést dotaz, proč to sakra chtějí, když jsme všichni v EU. Absurdita dosáhla vrcholu, když se na mě s pokrčením ramen podívala a řekla, že to netuší a že jí to taky přijde divné.

V sobotu Markéta byla pryč, takže jsem to šéfovala sama. Měli jsme asi půl hodiny na přesun z centra Zlína do ZOO. Frčíme si to městem a blíží se podjezd. „My jecháme tam?“ táže se řidič. K podjezdu je 100 metrů. „Tak,“ kývám. 70 metrů. „Náš autokar jest moc vielky,“ praví řidič konverzačním tónem. 50 metrů. Přemýšlím, jak to myslí. „My musime zavrutit doleva,“ pokračuje Zikmund a švihne to přes dva vedlejší pruhy do jakési úzké uličky, o které netuším, kam vede... Až pak mi došlo, že jsme byli na podjezd moc vysocí... jenomže jinou cestu do ZOO neznám, takže volám vedoucí, která taky neví, a tak se ptá náhodného kolemjdoucího, slyším, jak říká prosím vás pane, nevíte, jak se dostanou... když mi společně vysvětlí cestu, volám ještě do ZOO, že se zpozdíme, protože kdybych nezavolala, volali by oni, aby mi oznámili, že jsme se zpozdili...

Jinak to ale byla bezva spolupráce, nakonec jsme se i spřátelili, a dokonce jsme byli v sobotu na disko trysko, eh, jen ta kombinace piva a vína nebyl dobrý nápad... A dostala jsem za svou péči o ně na památku deštník! :D

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

..a nejen deštník, ehm, co? :)

LuKaS

Linda řekl(a)...

:D