neděle 31. prosince 2006

Smykem

Dneska jsme byli se skauty na silvestrovském pochodu. Šli jsme podél Moravy, nastavovali tváře větru a koulovali se. Najednou jsem uslyšela praskot. Otočila jsem se a viděla jsem auto, jak ve smyku sjelo z cesty vedoucí po druhém břehu. Převrátilo se na střechu a kutálelo se – pomalu a jakoby s rozmyslem – po břehu dolů. Kdyby nebyl celý svah hustě porostlý křovím a stromy, asi by skončilo ve vodě. Takhle zůstalo viset ve větvích střechou dolů. Strnuli jsme a já, nemajíc u sebe telefon, zakřičela jsem na Zuzku, aby volala...
Hovor trval nekonečně dlouho, přepojovali ji ze zlínské centrály na kroměřížskou. Zatím jsme stáli na břehu a hleděli jsme na děsivý obraz před sebou. Pociťovala jsem otřesný paradox – dvě třetiny otrokovického Červeného kříže se ocitlo u nehody, na kterou jsme se tisíckrát připravovali – a náhle jsme nemohli dělat vůbec nic. Vůbec nic. Od auta a možná umírajících lidí v něm nás dělilo několik desítek metrů vody, hluboké a ledové. Most několik kilometrů daleko.
Aby toho nebylo málo, nikdo z aut jedoucích po oné cestě si havárie nemohl všimnout; převrácené bylo schované pod kopcem...
Zuzka měla v očích slzy a já jsem jí křečovitě tiskla ruku. „Ať už dojedou, proboha, kde jsou...“ šeptala jsem si pro sebe... čas se nekonečně vlekl...
Potom se z auta vysoukalo dítě. Vydrápalo se nahoru po svahu, pak se otočilo a slezlo zpátky k vozidlu; za několik sekund se objevily děti dvě. Nahoře na cestě se octly v okamžiku, kdy jsme uslyšeli houkání sanitky. Mezitím se z auta vyprostil i nějaký muž, ačkoliv držel tělo v trochu nepřirozeném úhlu, nebyl snad raněný vážně. Dojeli hasiči. Zvuk houkačky a blikání modrého světla mě uklidňovalo, snímalo ze mě nesmyslný pocit odpovědnosti.
Doufám, že se dlouho neocitnu u něčeho podobného.

Žádné komentáře: