Tak nevím. Svátky prožívám čím dál míň a pokud to takhle půjde dál, za pár let Vánoce ani slavit nebudu. Dárky mě moc neberou, stejně jsem skoro o všech věděla předem, rodinu vídám často i přes rok a pohádky máme na videokazetách. Snad jen vánoční stromeček, třpytící se, svítící a vonící nachlup stejně jako před dvaceti, patnácti lety, kdy pro mě ještě byl symbolem tajemství, přináší záchvěvy nostalgie. A sníh, něžná a čistá pokrývka špinavého světa.
Jenomže letos se sníh taky nějak zapomněl a místo ve střední Evropě napadl v Texasu, kde naprosto ochromil veškerý provoz a v celé zemi měli několik dní prázdniny.
Možná by hodně věcí bylo jinak, kdybych nebyla sama, ale o těchhle záležitostech vždycky rozhodují dva, takže vina neleží jenom na mně.
Těším se do školy. Ačkoliv je to někdy stres, je to taky řád a jistota – aspoň nějaká.
Na druhou stranu hodně myslím na děti a mladé lidi, které jsem poznala za posledních pár měsíců, na obyvatele dětských domovů, výchovných zařízení nebo prostě jen ulice – a pak mi moje myšlenky připadají jako donebevolající rouhání.
Chtělo by to příručku, jak se vyznat ve vlastní hlavě.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat