Fucking fuckers

Když mi v úterý kamarád dával do ruky DVD s filmy vypálenými speciálně pro mě a přál mi pěkné Vánoce, napadlo mě, jaký je to starostlivý kluk a jak si přes prázdniny u těch filmíků odpočinu. Asi bylo hodně naivní myslet si, že mi dá pohodové příběhy s happy-endem a vánoční tematikou... i když na druhou stranu, kdyby mi takové filmy dal, dost by u mě klesl.
Dneska jsem se mrkla na první z filmů. Green street hooligans je oficiální název, já bych to překřtila na Fucking fuckers, protože výrazy se slovním základem "fuck" jsou nejfrekventovanější v celém filmu. To ale samozřejmě není to hlavní.
Když běžely závěrečné titulky, tiskla jsem si křečovitě ruce, hryzala jsem si rty a mrkala frekvencí, za kterou by se nemusela stydět křídla splašeného hmyzu, abych zahnala slzy.
Samozřejmě byl film někde maličko nadnesený a přibarvený. Ale základ reálný... až moc. Dva fankluby londýnských fotbalových klubů zbožňující se víc než Kapuleti a Montekové, v hlavní roli věčně vykulený Elijah Wood, neprávem vyhozený student z Harvardu a nováček v opravdovém světě - o dost krutějším, než ho nejspíš ve škole učili. A spousta násilí, xenofobie, slepého davového chování a nevybité agrese, podrazáctví a rány pod pás v pravém i přeneseném smyslu slova.
Snažila jsem se sama pro sebe zlehčit všechnu tu hrůzu a představovala jsem si, jak museli být maskéři utahaní, než namaskovali všechna ta zranění, a kolik hektolitrů umělé krve muselo být připraveno. Ale křečovitý smích mi poněkud tuhl na rtech.
Poznala jsem před několika týdny člověka o pár let mladšího než já, který by dost dobře mohl být inspirátorem pro Green street hooligans. Co bylo nejhorší, když vyprávěl o svém vlastním chuligánství, vyprávěl to hrdě a spokojeně. S úsměvem mi zarecitoval slova útočného popěvku, který se vyřvává na stadionech, a pak se zeptal, jestli mě může pozvat na pivo. Jako když páv roztáhne svůj barevný ocas a pak loví samičku...
To, co činí člověka bytostí s právem na titul homo sapiens sapiens, morální hodnoty a úcta k životu, to jsem bolestně postrádala u onoho klučiny i u postav zmíněného filmu. A postrádám je u lidí čím dál častěji. Teď už můj šok z filmu odezněl, vnímám hlavně bezmoc a smutek. Mám ale pocit, že Vánoce jakožto svátky klidu a míru pro mě skončily, ještě než začaly.