pondělí 27. ledna 2014

Potřebuju kurz drsnosti.

Vypadalo to zpočátku jako úplně normální hodina. Pozdravit se, zapsat do třídní knihy, vyslechnout aktuality a začít nové učivo. Klasika.
Až na ty dvě nádhery v druhé řadě. Už během aktualit jsem je dvakrát napomenula. Ještě pořád vše v normě, chápu, pondělí, mají zážitky z víkendu a jsou to užvaněné baby. Ovšem potom...
"Jo a příští hodinu bude písemka z voleb," oznamuju třídě. Načež se ze druhé řady velmi tlumeně ozve: "No to si dělá prdel..." Nechci jít do konfliktu a začnu probírat novou látku. Načež studentka svou větu zopakuje, tentokrát natolik nahlas, že už musím reagovat. Pronesu obligátní napomenutí ohledně sprostých slov ve škole. Studentka mi drze kouká do očí a ironickým tónem odpovídá: "Ano, už budu mlčet..."
Neuběhne ani minuta a už se naklání k sousedce. Vrhnu po ní výstražný pohled. Tato situace se opakuje několikrát po sobě. Nechci pořád přerušovat výklad, takže zasáhnu, až už mě to opravdu štve. "Katko, posuň se o jedno místo k oknu," pravím přísným tónem, aby bylo jasné, že to je trest. Obě dvě se usmívají úsměvem, do kterého mám chuť jim šlápnout železnou botou.
Načež si začnou dopisovat. Ani to neskrývají, prostě si mezi sebou posouvají papír a něco do něho píšou. Všimnu si toho v momentě, kdy si uvědomím jejich mechanické pohyby, které by vlastně v hodině dělat neměly. Opět přeruším výklad.
"Okamžitě to schovejte a dělejte si laskavě poznámky," syčím na ně a mám co dělat, abych nezačala ječet. Racionální (momentálně dosti upozaděná) část mozku mi říká, že to je přesně to, o co jim jde. Vyprovokovat mě. Přimět mě ztratit sebeovládání. Koukají mi do očí, odloží papír, na který si psaly vzkazy, a chopí se sešitu. A usmívají se.
S velkým vypětím sil obrátím mysl zase k tématu. Potřebuju třídu rozmluvit, udělat diskuzní atmosféru, ale když jsem takhle vytočená, je to víceméně nemožné. Takže řeknu: "Pište si..." a začnu diktovat strašně dlouhou definici, kterou v různých obměnách nadiktuju třikrát po sobě. Potřebuju prostě získat čas na uklidnění a koncentraci. Studenti s funěním píšou a v tom rychlém tempu, které jsem nasadila, si ani nevšimnou, že to je pořád totéž. Načež začnu komunikovat zase normálně.
A pak...
...pak si uvědomím, že si někdo brouká! Přestanu mluvit. Broukání přestane. Začnu mluvit. Broukání začne. Lokalizuju zvuk. Druhá lavice, no jistě. "Jano, ty si zpíváš." Jsem z toho tak paf, že se zmůžu jen na ohromené konstatování. Studentka pokrčí rameny, jako by říkala no co na to říct, je to tak...
Naberu dech. "Máš pocit, že hodina občanské nauky je určena ke zpívání?!"
"Ale paní učitelko," usmívá se na mě její sousedka, "každý přece ví, že Jana v hodinách zpívá... ona zpívá všude!"
Velice zřetelně si uvědomím, že jsem naprosto bezmocná. Není možno dát jim po čuni. Nelze jim dát poznámku, neboť nemají žákovské knížky a "Zpívá si v hodině" by stejně znělo trapně. Není ani možno vyhodit je z učebny (kdyby se něco stalo, je to na moje triko). Není možno nechat je po škole. Dokonce ani nemůžu z hodiny odejít. Moje bezmoc je tak silná, že se mi začne chtít brečet. Ovládnu se. Zakážu zpívat a začnu diktovat další definici.
Někdy to holt stojí za starou belu.

2 komentáře:

Méďa řekl(a)...

Možná bych zašel pro radu k tomu , kdo zakázal fackování dětí :)

Anonymní řekl(a)...

Myslím si, že učitel je naprosto bezmocný chudák, který těm děckám nic nemůže udělat. Někdy se musím smát, když někdo, kdo studuje peďák a chce pak učit, řekne, že je to přece strašně duchaplná, potřebná a naplňující práce ty děti/někdy skoro dospělé lidi něco naučit, něco jim předat... S tím zajisté souhlasím, ale to by jaksi i ty děti museli chtít se něco naučit a ne jenom dělat si z učitele legraci a vědět, že kdyby něco ještě přiletí do školy jejich rodiče, kteří si samozřejmě to svoje dítko obhájí. Kdysi jsem chtěla být taky učitelkou, pak mě od toho ale odradila sama naše třída, protože mi spíš připadalo, že mám vedle sebe přidrzlé a přihlouplé opice a ne spolužáky. Být dneska učitelem, to je jako stát jednou nohou v kriminále, protože člověk nikdy neví, kdy už mu ty nervy rupnou a něco těm spratkům neudělá. Obdivuju Vás, já bych v takových situacích nedokázala zachovat klidnou hlavu. Eva