neděle 24. listopadu 2013

Stužkování

Sedm dní, tři večírky, to už se mi dlouho nepovedlo. Předminulý pátek, ve středu a v tento pátek se stužkovali naši čtvrťáci. Nafasovala jsem je ve druháku, kdy polovinou třískala puberta a polovina ještě tahala kačera. Některé jsem občas toužívala zfackovat a některé zakousnout... a ti všichni se teď vydali do cílové rovinky svého středoškolského vzdělávání. Nebudu popírat, že při pasování do stavu maturantského mi i slza ukápla.
První večírek byl pro mě nejvíc naslušno. Večeře, společenská konverzace, jedna štamprlka na úspěšnou maturitu a dom.
Druhý večírek ve stylu 30. let byl divočejší. Po dlouhé době jsem vytáhla a oprášila své černé boa, krajkové rukavičky a ségřinu čelenku s pérem. Po vydatné večeři, několika hrách, které si studenti pro učitele připravili, a několika rumech s kolou jsme si fakt dobře společně zatrsali. Akorát ten rum... ten rum mi ležel v žaludku ještě na druhý den v práci. (Mám podezření, že moje tělo prostě proti rumu protestuje od toho zběsilého večírku tehdy na Lužnici.)
Když už jsem se ze stužkáče chystala domů, zjistila jsem, že omladina neumí tančit makarénu. Taková zásadní neznalost! Že se jim pletou volební systémy, že nedbají o učení Platónovo, že neví, kdy byla která světová válka... s tím vším se dá žít. Ale neumět tancovat makarénu?! A tak jsem znova odložila kabelku a kabát a jako zodpovědná občankářka jsem je to naučila. Odcházela jsem s naplňujícím pocitem dobře odvedené práce.
Teď v pátek se stužkovala třída mému srdéčku nejbližší, třída, jejíž zastupující třídní jsem, třída, kterou mám třetím rokem 4 hodiny týdně a se kterou jsem se potkala první den v práci. Večírek byl ve stylu let šedesátých. Moje oblíbená kolegyně, jejich třídní, ušila mně a sobě krásné puntíkaté sukně a čelenky do vlasů. Vypadali jsme všichni jak z Rebelů a bylo to kouzelné.
Stužkování proběhlo v kostele. Poté jsme se přesunuli do restaurace na večeři. Když se o půlnoci někteří odebrali k domovu, tvrdé jádro začalo vymýšlet, co s načatým večerem. Prý že se půjde někam tancovat. Počala jsem sbírat svoje svršky. "Paní učitelko, já vás hrozně chci vidět pařit!" pravila jedna studentka. Chvíli jsem se bránila, ale byli v přesile a po jednom pivu a dvou panákách jsem nedokázala moc odporovat.
Nakonec, proč ne. A tak jsem se po několika letech ocitla na diskotéce. V těch krásných retrooblečkách jsme budili dost pozornosti a i dýžej přestal pouštět odporné tucárny a začal hrát hudbu let sice ne šedesátých, ale aspoň osmdesátých a devadesátých. Bylo to bezva a i vtipné, když se mě v přestávce mezi natřásáním konverzačním tónem ptali, z čeho píšeme v pondělí. A student, o kterém jsem si myslela, že mě nemá moc rád, mě dvakrát pozval na vodku.
Tihle mi budou fakt chybět.

Žádné komentáře: