Nevím, čím to je,

ale vždycky se to tak stane, že se každá třída jeví nějak. Tak třeba výkonem slabá, ale atmosférou příjemná. Nebo chytrá a tichá. Nebo chytrá a komunikativní. Nebo flákačská s horou absencí a věčným odkládáním písemek. Nejhorší ovšem je slabá a užvaněná.
A s jednou takovou slabou a užvaněnou mám osmou hodinu v úterý. Osmá hodina je peklo vždycky, ale s tímhle materiálem peklo dvakrát tak horké. Když se každé úterý ve tři čtvrtě na tři blížím k učebně, po celé chodbě se mi v ústrety rozléhá řev. Mám pocit, že jdu krotit divou zvěř. Obvykle zatoužím po biči a kusu krvavého masa, který bych jim mohla předhodit na konci hodiny za odměnu, že mě nesežrali.
Inu, osmá hodina v úterý přišla i tento týden. Ale tentokrát to bylo před pětidenním volnem. Trochu jsem doufala, že se na to vykašlou a bude jich tam pět a půl. Bohužel jsou to prváci, omluvenky jim píšou maminky, takže vykašlávání se na okrajové hodiny zatím neprobíhá.
Aktuality i referát proběhly dobře, akorát jsem musela jednu ukecanou studentku přesadit, jednu požádat, aby sundala nohy ze stolu, a jinou vyzvat, aby si sedla si čelem ke katedře. Pak jsem jim oznámila, že jdeme probírat a ať si vezmou sešity. Pět vzorňaček v první řadě uchopilo tužku. Druhá řada otevřela sešity a třetí zašmátrala v aktovkách. Vypadalo to, že je k činnosti opravdu přiměju.
Čtvrtá řada ovšem jako obvykle mé pokyny ignorovala. Jedna studentka ležela na lavici, jedna pod lavicí mobilovala, jedna si četla ONADnes a další dvě na mě prostě jen hleděly.
"Veroniko, kde máš sešit?" oslovila jsem studentku zahloubanou v ONADnes. Upřela na mě nic neříkající pohled zpoza svých výrazných hranatých brýlí. Potom pomalu, pomalounku uchopila pero a vsunula si ho mezi zuby. Stejným tempem vytáhla zpod časopisu sešit a položila ho zavřený před sebe. Celou tu dobu se mi dívala do očí. Hrozně se mi chtělo dát jí po čuni. Místo toho jsem se jenom dotázala, jak hodlá psát do zavřeného sešitu.
Její upřený pohled se stal ještě upřenější a skoro jsem jí v očích mohla číst, kam mě v duchu posílá. Bylo mi to jedno - já jsem ji tam v duchu posílala taky a celá dlaň mě svrběla. "A ještě prosím schovej ten časopis," požádala jsem ji, když sešit konečně otevřela. Prostě jsem si musela aspoň trochu ulevit.
Musím přiznat, že tahle holka vymyslela dokonalý způsob vysírání. Na rozdíl od jiných nejde do konfliktu, jen poulí oči a všecko dělá hlemýždím tempem, aby ukázala, jak moc ji to obtěžuje.
Hodinu jsme nakonec přežili všichni a do konce roku jich zbývá už jen pár. Jen si říkám, že zákaz fyzických trestů je zbytečně striktní a že někdy by se ten dlouhý bič a malý dvorek sakra hodil.