Jako za mladých let

Začalo to úplně nevinně - vydali jsme se se Štěpou na procházku na poštu. Na Moraváku jsme narazili na nečekanou překážku - na zahrádce tam seděli Pekař, Dejv a Ema. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že jakmile na poště vyzvedneme balíček, zajdeme do Modré růže na pivo a žebra.
Když jsme naposledy byli v Modré růži, bylo to divoké období našich studií. Dejv nostalgicky zavzpomínal na to, jak tehdy odcházel v mém tričku s kačenkami poté, co jsme hráli hru "to není tvoje tričko!". Obsluha tam vždycky bývala nepříjemná, ale strategická poloha, dlouho otevřená kuchyně a příjemná míra zaplivanosti činily tento lokál přitažlivým pro naše nevybouřené mládí.
Nuže, včera jsme po letech usedli za stůl a objednali si pivo a žebra. Štěpa rozbalil balíček z pošty. Přišel mu hokejový dres s jeho jménem, který si nadšeně oblékl. Igelit od trička dal vedle sebe na prázdnou židli a jali jsme se konverzovat. Se slzou v oku jsme konstatovali, že obsluha je skoro pořád ta stejná a že i jídelák vypadá stejně. V tomto rozněžnělém rozpoložení k našemu stolu přišel číšník. Holá hlava se mu leskla a tetování na pažích u mě budilo respekt už dávno. Naklonil se nad stůl a pravil: "Vážení, ten bordel, co máte pod stolem, si okamžitě ukliďte. Takových arogantních kreténů, kteří si myslí, že si můžou všecko dovolit, mám plný zuby, a jestli to nezvednete vy, tak to zvednu já a narvu vám to do prdele."
Všem nám spadly brady a zůstali jsme ohromeně hledět. Pak jsem si všimla, že obal od dresu sklouzl na zem. První se vzpamatoval Pekař a řekl, že by to snad šlo říct i slušněji. Číšník se k němu naklonil a poradil mu, ať drží ústa. Místo slova ústa použil vulgarismus o čtyřech písmenech, kterým se někdy označuje kosočtverec. Zůstali jsme ještě víc ohromení. Přesto v sobě situace nesla určitou komiku. Dejv s Pekařem šli z práce a oba měli košili, Dejv dokonce sako. Štěpa seděl v národním hokejovém dresu a já jsem měla oranžové triko s velkou velrybou. Čtyři magistři zmatení drsností tohohle světa. Do toho záblesky číšníkovy pleše a jeho vzteklé řvaní na celou hospodu.
Okamžitě jsme se dohodli, že odcházíme. Mezitím nás číšník stihl počastovat několika dalšími nadávkami, načež ho Dejv poslal do řitního otvoru. Chvilku jsem myslela, že se číšník na Dejva vrhne. Nakonec nás nechal odejít s doporučením, ať se už nikdy nevracíme. Myslím, že k takovému závěru bychom došli i my sami.
Měla jsem intenzivní pocit deja vu. Tedy - nikdy to nebyl až takový průšvih, ale s touhle partou jsem toho zažila už tolik, že by to vydalo na knihu. Naposledy mě - při příležitosti oslavy Pekařových státnic - škrtila ta sjetá paní v Pivní stáji.
Celí opaření jsme se přemístili do jiné hospody. Dejv si po cestě smutně stěžoval na úroveň našeho pohostinství. Prý je zvyklý, že ho sem tam někdo nazve p.čou, ale číšníci by to dělat nemuseli: "kdybysme aspoň fakt něco udělali, třeba rozbili skleničku..."
Skutečnost, že jsem v další hospodě narazila na svoje nezletilé studentky u piva a všem nám z toho bylo trapně, jen završila tragikomiku večera. Tohle je fakt skupina, ty vogo.