Princezna Margotka

Moje nejmladší sestra se jmenuje Markéta a má něco přes sedm let. V září konečně a s velikým těšením vystřídala školku za školu. Učitelky v mateřince si dost možná oddechly, současná učitelka začíná počítat první šediny - soudě dle jejích reakcí, které jsou zachyceny v Markétině žákovské.
Všechny moje sestry jsou zábavné, ale občas si myslím, že Markétka vede.
Dnes jsme se potkaly po delší době. Místo pozdravu mě přivítala otázkou: "Bylas někdy v Norsku?" Když jsem přitakala, hluboce si povzdechla: "Tam bych se chtěla podívat. Doteď jsem se nedostala za hranice této země."
"Vždyť jste byli v létě v Chorvatsku," připomněla jsem jí a přemáhala smích. Takové vyjadřování u sedmiletého děcka je prostě srandovní.
"No jo. Osobně ale znám jenom Česko a Chorvatsko. Ale v televizi jsem už byla v hodně zemích," řekla zasněně.
"A kde se ti líbilo nejvíc?" ptala jsem se, i když odpověď jsem vlastně už znala.
"Asi v tom Norsku," opakovala, "je tam nádherná příroda," dodala dramaticky s mírným důrazem na "r" a "ř", které však už podle logopedky zvládla natolik, že byla vyřazena ze školního logopedického kroužku. Ovšem kdoví, jak to bylo.
"Dostala poznámku, zase," postěžoval si taťka prohlížeje si žákovskou. U dnešního data se červenilo razítko "Nezlob!" Zalistovala jsem sešitkem. Na předchozí stránce pro změnu stálo: "V hodině matematiky pohodila lavicí!" Přišlo mi to veselé (stejně jako tehdy, když si Markéta na hlavu vysypala nastříhaná písmenka). Taťka se ale tvářil spíš nešťastně.
"Jak se to stalo?" ptala jsem se sestry.
"Hráli jsme matematickou hru na krále. Můj soupeř mě porazil už v základním kole, no a já jsem se tak vztekla..." pokrčila rameny omluvně. "Zlost dává křídla, nebo jak se to říká," dodala s úsměvem rozšafně.
Na závěr si mi Markétka postěžovala, že nejvíc problémů má ve čtení. "Víš, problém není v tom čtení samotném," pravila, "ale v tom, že já nikdy nevím, kde jsme."
"Nebaví tě to nebo co?" ptala jsem se. Byl to ovšem zcela mylný tip.
"Ne. Když oni jsou v čítance teprve na straně dvacet. Mě zajímají ty příběhy, co jsou napsané vzadu, tak čtu dopředu... teď jsem na straně čtyřicet osm," povzdechla si smutně. V ten moment mi jí bylo trochu líto. Nuda je děsivá a někdy nezbývá, než se bránit trochou zlobení.
Vzpomněla jsem si na prošeptané, prodopisované, pročtené, prospané nebo nenavštívené přednášky. Forma zlobení je úměrná věku. Každopádně je asi dobře, že nám už na vysoké nemůžou psát poznámky.