čtvrtek 4. února 2010

Já tak rád trsám

Plán zosnovaný snad už v létě se doopravdy uskutečnil. Chodím zase do tanečních! Vlivem okolností sice ne s tím pánem, se kterým bydlím, ale mít od sebe jeden večer týdně pokoj nemůže uškodit :)
Když mě včera Dejv chytil kolem pasu a začali jsme hopsat v rytmu džajvu, vzpomněla jsem si na svoje předchozí lekce tance.
Ve druháku na gymplu jsme chodili skoro celá třída. Bohužel na šestnáct holek chodili jenom dva kluci, takže o cizí hochy z průmyslovky byla dost bitka. Pamatuju si svoje tmavě růžové šaty s leopardím vzorem a moje první boty na podpatku. Podpatek měřil přesně deset a půl centimetru a už na čtvrtou lekci jsem musela mít jiné boty, protože vážně hrozilo, že se přizabiju. Bylo mi sedmnáct a měla jsem pocit, že jsem velká dáma. Na závěrečný ples si holky půjčily svatební šaty a tančili jsme polonézu. Můj partner byl o deset centimetrů menší a o dvacet kilo lehčí než já, ale byla jsem tak okouzlená těmi šaty, že mi to bylo jedno.
K dalším tanečním (ve druháku na výšce) jsem přišla jak slepý k houslím. Kamarád kamaráda mé kamarádky chtěl chodit tancovat, ale neměl partnerku. S odvahou jsem se nabídla. Bylo to fajn, aspoň většinou. Občas jsme ovšem zažívali rozpačité chvíle, třeba když při výuce tanga na nás taneční mistr křičel, že z toho tance musí být cítit vášeň a sex a ať se chytneme pevněji a dotýkáme se pánvemi. Nebo když jsme se učili rock´n´roll a můj tanečník nemohl živou mocí odtrhnout oči od míst pod mým krkem. Myslím, že jsme byli velkou část většiny lekcí oba rudí až za ušima.
Teď konečně to vypadá optimálně. Tanečního partnera mi tentokrát nesebere žádná konkurentka. A stydět se před sebou taky nemusíme; s Dejvem jsme toho zažili tolik, že těžko může přijít něco, co by nás překvapilo, leda snad... kdyby se na parketu objevili naši opravdoví partneři :D

Žádné komentáře: