Do města na hranici kontinetů

Z Plovdivu to není daleko - sedm hodin autobusem a jste v Istanbulu. Jeli jsme nočním spojem, ve kterém cestovalo celkem šest cestujících - turistická sezóna očividně skončila. Na obří autobusové nádraží jsme dorazili před šestou hodinou ranní, venku byla ještě tma, v nonstop kioscích s jídlem široce zívali prodavači a město se tvářilo spíš nepřátelsky. Ale když se nám podařilo metrem a tramvají dojet do naší čtvrti Sultan Ahmed a najít náš Tulip hostel, hned to bylo o něco veselejší.
Istanbul je nádherné město, i když jsme z něj za těch pár dnů viděli jen maličký zlomek. Pulsuje životem a hlavně pro mě to byla naprosto nová zkušenost s východní kulturou (Petr se nedivil tak moc, přeci jen strávil pár dnů v Indonésii).
Tak například smlouvání o ceny. Jsem spíše nekonfliktní člověk respektující pravidla... Nestačila jsem se divit, když nám prodavači začali navrhovat neuvěřitelné ceny čehokoliv a šmahem je snižovali, když jsme začali odcházet. Pro místní je to jakýsi druh sportu a možná bych se to časem naučila, ale musím se přiznat, že jsem si vždycky oddechla, když někde měli pevně stanovené ceny.
Před každou restaurací, před každým stánkem s kebabem, před veškerými obchody jsou naháněči, kteří se snaží dostat lidi dovnitř. Povolávají na vás klidně přes půl ulice, nabízí první poslední, pokud se zastavíte, začnou smlouvat - "když si u nás dáte večeři, dostane od nás kávu a zákusek zdarma!" Pochlebují, navazují konverzaci, když se přiblížíte, začnou vám nadšeně třást rukou, poplácávat vás po zádech, úsměv od ucha k uchu. Neumíte-li říkat ne, jeďte do Istanbulu - dostanete dobrou školu.
Naprosto nepochopitelná skutečnost - řada místních lidí nás neomylně identifikovala jako Čechy. Nevím, podle čeho se jim to podařilo, protože minimálně jednou jsme před tímto odhalením mlčeli, takže jazyk nemohl být vodítkem. Prozradilo nás oblečení? Nebo něco ve tvářích, v rysech obličeje? Doteď jsem si myslela, že jsme příliš malý národ na to, aby na nás naše češství bylo vidět, ale zřejmě to je jinak.
Celkem jsme v Istanbulu strávili tři a půl dne, viděli jsme řadu nádherných mešit, do mnohých jsme se i podívali, snědli jsme spoustu kebabů, zajeli jsme si trajektem do asijské poloviny města, několikrát jsme se ztratili a zase našli, obdivovali jsme krásné trhy s vyrovnanými řadami ovoce a zeleniny a s hromadami koření, pili jsme skvělý turecký čaj a fotili jsme jak o život. Výběr z mých fotek na lycopersiconu.
PS: Damašek prý z Plovdivu taky není tak daleko... :)