úterý 6. listopadu 2007

Čáry-máry na Čáře

Včera jsem stála na České a žvýkajíc jablko čekala jsem na jednoho človíčka. Jak se blížila celá, lidí kolem přibývalo; Česká je tradiční potkávací místo.
Přímo pod hodinami stál kluk v modré bundě. Taky čekal. Pak k němu došla drobná slečna v bílých kalhotách. Chvilku na sebe hleděli. Měla hranatý obličej a krátké vlasy. On byl o dost vyšší než ona.
„Tak já jsem Jirka,“ řekl nakonec on.
„Já jsem Lenka,“ odpověděla. Stiskli si ruce. Vzápětí se k sobě otočili boky a vydali se kamsi do srdce města. „Kam půjdeme?“ zaslechla jsem ještě kluka jménem Jirka.
Pochopila jsem, že jsem byla svědkem setkání domluveného přes chat nebo nějaký inzerát. Tak proto ta chvilka ticha před prvními slovy; během oněch dvou vteřin se v obou tvořil první dojem, proto ten rychlý odchod; stát proti sobě a dívat se do očí je velmi důvěrné a dost těžké – s kolika lidmi to dokážete?
Byla jsem vlastně svědkem velkého momentu. Možná zlomového momentu v jejich životě. Možná jsem byla svědkem první kapitoly příběhu, který přinese hodně radosti, nebo naopak hodně zklamání. Nebo taky nepřinese vůbec nic, „jen“ zkušenost, že kluk v modré bundě, který se jmenuje Jirka, není ten pravý. Nebo že krátkovláska Lenka není princezna, o jaké Jirka sní. A tak dále.
…Česká je tak trochu magické místo, že?

1 komentář:

beatle řekl(a)...

Česká je vytržená dlažební kostka, o kterou vždycky zakopnu.
Česká jsou hodiny, které kvůli Komerční bance vypojily z proudu.
Česká je vodník brekeke co vybíra od lidí peníze na opravu divadla (celostátně hledaná existence).
Česká jsou tisícovky rozdavačů letáků, kolem kterých musíš projít 4-5krát denně.
Česká je žebračka s malým promrzlým pejskem.
Česká je svým způsobem magická...:)