Na svou cestu jsem se chystala dlouho a pečlivě. Kadeřila jsem své bílé krajkoví a čechrala bílé vlásky, ostatně přesně podle Jeho žádosti. Řekl: „Buďte co nejkrásnější a potěšte co nejvíc lidí...“
Jednou v noci se usmál a pravil: „Je čas.“ Podívala jsem se naposled na nebe nad sebou, hvězdy bíle zářily do noci a jejich světlo bylo ještě slavnostnější než obvykle. Naposled jsem objala sestry a bok po boku jsme se začaly sypat z matčina lůna k lidem.
Padaly jsme zvolna tmou a houpal námi Vítr. Tančily jsme po jeho zádech, líbal nás na patičky a na zápěstí a laskal v krajkoví.
Potom se pod námi objevila... ach, jaké překvapení... obloha! Hvězdy zářily, ale ne bíle, jak jsme znaly z dřívějška, ale modře a oranžově, a tvořily podivná souhvězdí, jejichž jména jsme neznaly. „To nejsou hvězdy, vy bláhové, to jsou města a vesnice a domy,“ šeptal nám Vítr do vlásků. Začaly jsme být zvědavé a odháněly ho od sebe, už jsme se s ním nechtěly laskat, chtěly jsme poznat nový lidský svět. Vítr se rozzlobil a vztekem nabral na síle, začal námi – nevěrnými milenkami – házet ze strany na stranu, nahoru a dolů. „Potrháš nám krajky,“ naříkaly jsme, ale všecko marné.
Nakonec nás zachránilo Slunce. Začalo svítat a Vítr se skučením odletěl. To už byla města docela blízko pod námi, viděly jsme budovy a malé dvounohé tvorečky – lidi. Kam jen spadnout, myslela jsem si, abych udělala co nejvíc radosti?
V parku pode mnou stála žena v kabátě a právě ze země zdvihala dítě, které upadlo. Plakalo na celé kolo a bradička se mu třásla. Už vím...
Usedla jsem na černé řasy batolete. Křik přestal, dítě vykulilo oči a zamrkalo. Zároveň jsem ucítila teplo, které vycházelo z jeho líček. Moje krajkoví tálo, já celá jsem tála. Dítě však už neplakalo. S posledním úsměvem jsem splynula se slanou slzou na jeho tváři.
Žádné komentáře:
Okomentovat